GLOSA: Připadám si v Čechách jako pitomec
Jsem toho názoru, že na červenou se nechodí. Dodržuji tuto zásadu nejen proto, že je v souladu s dopravními předpisy, ale ještě z jednoho důvodu. Chci-li, aby řidiči motorových vozidel respektovali svoji červenou, musím tak činit i já jako chodec.
Problém je ovšem v tom, že když je na semaforu pro pěší návěstí STOP a na silnici žádná vozidla nejsou, trčím u zebry obvykle sám. Ostatní chodci vesele korzují oběma směry – a já si připadám jako největší pitomec.
Jako hlupák, který v roli Jakešova „kůlu v plotě“ sám samotinký respektuje zavedená pravidla hry.
Pikantní na tom je, že opodál přechodu, který mě po ranní zkušenosti inspiroval k napsání tohoto postřehu, funguje další, který je s ohledem na mírně komplikované dopravní řešení zdrojem opakované absurdní konfrontace.
Věc se má totiž tak. V okamžiku, kdy se chodcům rozsvítí zelená, objeví se stejná barva na semaforu na asi 20 metrů vzdálené vedlejší silnici, která se napojuje na hlavní, o níž je řeč, a řidiči se tak v mžiku dostanou k onomu problematickému přechodu.
Jak to vypadá v praxi: Mně jako chodci naskočí zelená a totéž se vzápětí stane u druhého semaforu na oné vedlejší silnici. Mají-li tam čekající řidiči raketový start, dojedou ke mně v okamžiku, kdy já jsem asi uprostřed a na „mém“ semaforu už svítí červená. Podle vyhlášky je situace jasná: já mohu bezpečně dojít na druhou stranu, motoristé mi musí dát přednost.
To je ovšem pouhá teorie. Praxe je jiná a mohu ji demonstrovat na následující otázce. Proč na mě řidiči řvou, co dělám jako chodec na přechodu na červené? Přesně to se mi několikrát stalo. Jenomže jak to mám jinak udělat, když vstoupím na zelenou a muži za volantem (ženy na mě dosud nehulákaly) se přiřítí k zebře, když už semafor svítí rudě?
A to je druhý důvod, proč si v Čechách připadám jako pitomec. Když už nemůže chodec přejít bezpečně tuzemskou silnici PO PŘECHODU, SVÍTÍ-LI MU ZELENÁ, pak tedy kdy, ptám se.
Zná někdo odpověď?
