Je mnoho receptů, jak si vykoledovat malér. Například: zkuste dráždit hada bosou nohou. Nebo řekněte klientovi společnosti Thomas Cook, že cestování nebylo nikdy tak snadné. Připomenu, že jde o cestovní kancelář, snad největší na světě. Minulý týden vyhlásila bankrot. Protože jde převážně o britskou společnost, vláda v Londýně organizovala záchrannou operaci. Šlo o to stáhnout zpátky klienty, které hoteliéři vykopli na ulici i s kufrem. Kdyby to nebylo tak groteskní, vzpomněli bychom si na záchranu expedičního sboru z Dunkerku. Co se to proboha stalo, že se tak velká a ctihodná firma položila? Navíc strhává s sebou i Neckermanna, také velkou společnost, s Cookem spojenou, u nás je velmi populární. Firma ruší zájezdy až do 6. října. Co se to děje?

Možná je to boží trest za to, že je cestování opravdu tak snadné. V pátek jsem se vrátil z Bretaně. Byli jsme s kamarády fotit na pobřeží růžové žuly. Ubytko jsme našli na Bookingcomu, za pár šupů na hlavu. Baráček na pobřeží, klíč v krabičce, až půjdete pryč, nezapomeňte zamknout. Auta půjčená na letišti, až se budete vracet, hoďte klíč do schránky, nazdar. Jídlo ve francouzských sámoškách lepší a levnější než u nás. Jestlipak by někoho z nás napadlo jet s nějakým Cookem nebo Neckermannem?

Jenže tím to nekončí. Takových chytráků, jako jsme my, jsou statisíce. Zaplavujeme pobřeží růžové žuly. Taky Florencii a Kodaň a samozřejmě Prahu. Domácí obyvatelstvo se stěhuje pryč. Nové vlny turistů se chystají v Číně a Indii. Jak by se nechystaly, když je cestování tak snadné.

Ona to ta firma Thomas Cook nějak přežije a Neckermann také. Ale problém zvaný příliš snadné cestování zůstane. Říkám si: problém by se snadno vyřešil, kdybych mohl cestovat já a mí kamarádi a ostatní aby měli rozum a zůstali doma. Tohle napadne každého, bylo by nepřirozené, kdyby nenapadlo. Nápad je to pěkný, ale jaksi špatně uskutečnitelný. Lidi doma nepřilepí ani krachy cestovek, ani zdražování letenek, které se chystá pod záminkou záchrany klimatu. Cestování je droga a kdo si navykl, těžko se jí vzdá.

Od těchhle glos v rádiu se čeká nějaké morální poslání. Měl bych posluchače vyzvat, aby se dali na cyklistiku a místo vymetání vykřičených atrakcí někde v horoucích peklech objevovali krásy naší vlasti ze sedla velocipédu. Měl bych, ale copak můžu, když se s partou chystáme vyrazit v lednu do Patagónie? A to bretaňské pobřeží růžové žuly je moc krásné. Zajeďte se tam někdy podívat. Je to snadné.