Ty fotky jsou fakt hnusné. Viděl jsem je zatím jenom v reprodukci na webu, ovšem dovedu si představit, jak to bude vypadat v trafice nebo u pumpy. Ano, jde o fotky rozpáraných a sešitých lidských trupů a prohulených plic. Mají být na krabičkách s cigaretami podle nařízení amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv. Je to antireklama kouření, která by se dala slovníkem mladé generace označit za dost hustou a celkově by se dala charakterizovat coby soda.

Že by zásah do černého?

Věc se dostala k soudu a američtí výrobci cigaret se ohrazují proti této ekonomicky sebevražedné akci. Jejich právníci dospěli k formulaci, že jde o porušení svobody slova, a to je něco, co v Americe mají za nedotknutelné tabu. V žalobě se praví, že se „dosud nikdy nestalo“, aby výrobce byl donucen na obalu výrobku otisknout výzvu k bojkotu vlastního zboží. To je zajímavá formulace. Jak to, že „nikdy se nestalo“? I u nás je na každé krabičce varování, že kouření škodí zdraví, že zabíjí, že to či ono. Rozdíl je v prostředku působení. Místo slov tam jsou obrazy.

Fotky jsou to opravdu hnusné a netěším se, že bych je mohl spatřit i v našich trafikách. Jako nekuřáka se mě týkají jen okrajově, protože i moje plíce musí občas do sebe vtáhnout dehet, který si v cigaretách pro své potěšení koupil někdo jiný. Varovné nápisy na krabičkách vnímám stejně jako kuřáci, tedy nevšímavě, lhostejně. Ale fotky rozežraných plic? Dneska mi v trafice občas padne zrak na vystavené pornografické časopisy a videa. Taky si to nekupuju, ale nebudu lhát, že se mi pohled na prdelky a kozičky hnusí. Což mohu bez rozpaků prohlásit o fotce pána s kyslíkovými trubičkami v nose, ten taky má být na krabičce. V posteli se třemi černoškami se velmi pravděpodobně nikdy neocitnu, ale trubičky v nose mě velmi pravděpodobně čekají dříve či později.

Ano, je to pro dobro věci. Oba moji rodiče umřeli na následky kouření, maminka na rakovinu, tatínek si zničil cévní oběh. Oba kouřit přestali, když bylo pozdě. Moje žena Michaela zemřela na rakovinu, kouření se nedokázala vzdát ani na onkologickém oddělení a nebylo jí pomoci. Kouření zásadně a bezvýhradně odmítám. Mockrát jsem si položil otázku, jak je možné, že nějaká agentura nepřišla s efektivní reklamní antikampaní? Mám pro ni slogan: KUŘÁKU, SMRDÍŠ. V tom by mohl být její princip. Můžeme se bavit o tom, jak opravdu vypadají kuřákovy plíce anebo zda ten zašitý hrudník je opravdu zašitý a proč je zašitý a zda nejde o montáž, jak tvrdí právníci tabákových firem. O smradu kuřáků se diskutovat nedá, to je prostě fakt. Proč to nepřipomínat těm holčičkám, které si cpou cigarety do pořád ještě růžových rtů? Proč jim neříct, že jim budou smrdět vlasy a šaty a že žádná kosmetika trvale nepřetluče pach dehtu, který jim bude vystupovat skrz póry na celém těle? Asi by to byla moc efektivní kampaň, to je zvrácená logika našeho světa. A dost možná, že celá ta aféra s fotkami je paradoxně reklamní kampaň na podporu kouření, kdo ví, co se ještě dozvíme!

LN, 22.8.2011