Nejen film, který měl ve čtvrtek premiéru, ale kompletní příběh recidivisty a podle soudu též dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka na mne působí jako z dílny špičkového hollywoodského producenta. Kajínkovy dobrodružné útěky, zatýkání, při němž videokamera k úžasu dam nasnímá jeho svalnaté pozadí, romantický vztah gangstera-gentlemana a mladé vytrvalé advokátky a koneckonců i instalování investigativního novináře, který je v showbyznysu jako doma, do křesla ministra vnitra. Shodou okolností krátce před premiérou policie případ znovu otevřela a Radek John poznamenal, že ví, co by kauzu mohlo zvrátit.

Je všechno jenom náhoda?, ptám se s klasikem. Dejme tomu, že ano. Podle publicisty Josefa Klímy si lidé v Kajínkovi našli ventil své obecné nespokojenosti se stavem zákonnosti v tomto státě. Pak by šlo pochopit, že Kajínek najednou nachází spojence i mezi umělci, populistickými politiky, ba i policisty. Na druhou stranu, jako vždy jsou nejvíc slyšet ti, co o samotném případu vědí nejméně. Přitom nálady davu bývají vrtkavé. Chvíli volá „propustit“, aby v mžiku křičel „pověsit“.

Kdyby ničemu jinému neprospěl, pomáhá humbuk kolem Kajínka alespoň osvětlit, proč trest smrti nepatří mezi nástroje demokratického právního státu. Ten zde máme. Včetně nezávislé justice o několika stupních. Pravděpodobnost, že by se veškerá mašinérie policistů, státních zástupců a soudců spikla proti jednomu muži, je prakticky nulová. Přesto se nebraňme přešetřování a ověřování. Právo na spravedlnost náleží Jiřímu Kajínkovi stejně jako třeba Jiřímu Čunkovi. Ovšem zodpovědní filmaři si mohli na nového Jánošíka, Robina Hooda či hraběte Monte Christa ještě pár let počkat. Z hrdiny nejedné legendy se nakonec vyklubal obyčejný lapka nebo násilník. Ať je Jiří Kajínek, jaký chce, okázalé zařazení do společnosti podobných kumpánů si přinejmenším do rozptýlení otazníků nad celou kauzou nezaslouží.

Psáno pro ČRo1