75. výročí SNP je událostí československou

Osud Slovenského národního povstání se podobá osudu Lidic. V tom smyslu, že za komunismu se obě události staly součástí režimního kánonu, ideologického výkladu a podobně. Každý rok se připomínala jejich výročí, a to s veškerou režimní pompou, což v mnoha lidech probouzelo instinktivní pochybnosti, až jistou distanci. Distance šla tak daleko, že o Slovenském národním povstání (SNP) se vyprávěly vtipy odrážející klišé, že po válce byl každý partyzán.

Na tom se nic zásadního nezměnilo ani před 30 lety po získání svobody. Zatímco západní odboj prožíval veřejnou rehabilitaci, svou slávu opožděně sklízeli letci RAF, osvobození Američany si připomínala Plzeň, na příběhu SNP (a též Lidic) jako by nebylo nic zvláštního k objevování ani ke kritickému zkoumání. Zvláště když se povstání stalo od roku 1993 součástí historie suverénního Slovenska. Takto – poněkud zastřeně – bylo vnímáno i 50. výročí SNP v srpnu 1994. Dnes, s odstupem generace, lze říci, že to byla chyba. Sluší se zdůraznit, že při vší úctě ke Slovenské republice i její organizaci oslav 75. výročí SNP jde o událost i historii československou.

Kdo by tomu nevěřil, ať si připomene pár faktů. Oba velitelé povstání, generálové Viest a Golian, byli důstojníky armády Masarykovy republiky. Viest působil až do srpna 1944 v exilu v Londýně, až pak se – s pověřením Edvarda Beneše – přesunul přes Moskvu do Banské Bystrice. Golian byl ve štábní funkci na Slovensku, ale s Benešem udržoval kontakt. A sama myšlenka ozbrojeného povstání na Slovensku odrážela Benešův způsob uvažování. Nechtěl, aby Slováci byli po válce řazeni mezi poražené národy. Obával se, že kdyby dříve než Slováci protinacisticky vystoupili Maďaři, mohli by si pak nárokovat část slovenského území. I proto se povstalecká armáda oficiálně jmenovala 1. československá armáda na Slovensku.

To vše je téma pro historiky i vojenské experty. Ale že SNP – v němž bojovalo dva tisíce Čechů – patří do československé historie, o tom by měl mít ponětí každý.

LN, 29.8.2019