Pokud by chtěli čeští zákonodárci přijít s opravdu přelomovým zákonem, mám pro ně jeden vskutku neotřelý návrh: zákon o právu na úctu. Toto základní lidské právo je totiž v posledních týdnech upíráno velké části občanů naší země bez ohledu na pohlaví, věk či politickou příslušnost. V případě, že bychom chtěli, aby nový přírůstek do Sbírky zákonů sloužil také jako důrazné varování pro budoucí věky, mohli bychom jej pojmenovat jednoduše: Lex Klaus.

V urputné honbě za Klausem si totiž naši opinon-makers nevšimli, že existuje značná část jejich spoluobčanů, kteří si prezidenta republiky hluboce váží. Občanů, kteří se po deseti letech jeho služby chtěli s Václavem Klausem rozloučit. Občanů, kterým senzacechtivost posledních hodin upřela právo veřejně projevit úctu a vděk muži, se kterým jsou spojeny novodobé dějiny našeho státu (a tedy celý dosavadní život můj a mé "polistopadové" generace). Místo hlasitého: "Díky, pane prezidente!" zní jen jakési rozpačité mumlání těch, kdo se nebojí poděkovat alespoň šeptem. Každý, kdo nezapomněl používat vlastní rozum, každý, kdo ještě umí dopočítávat do jedné, každý, kdo čte více než jen novinové titulky, tedy – doufejme - každý občan této země ví, že děkování je na místě.

Nepřísluší mi hodnotit politickou činnost pana prezidenta, to jistě udělají jiní jinak a lépe. Jako studentka ekonomie však mohu – a musím – hodnotit Václava Klause jako člověka a ekonoma. Jestliže za padesát let budou studenti ekonomie chtít pochopit, proč česká ekonomika proplula krizí lehčeji než ekonomiky silnějších zemí, budou muset porozumět samotné podstatě české transformace. Možná, že budou stát před zázrakem vytvoření fungujícího trhu, před oním "odpoutáním Promethea", se stejnou úctou, jako studenti v roce 2013. Tím, kdo Promethea odpoutal a po celých 23 let své práce horlivě bránil jeho opětovnému připoutání, nebyl nikdo jiný než dnes tolik posmívaný Václav Klaus. Studentům za padesát let nebude připadat podivné, že jej přední ekonomové jeho doby nazývali českou Thatcherovou. Budou daleko více chápat jednu z významných amerických liberálních ekonomek, která mi po Klausově projevu při zahájení konference Mont Pelerin Society řekla: "My vám vašeho prezidenta ohromně závidíme."

Prezident Klaus věnoval deset let snaze o zachování morálních hodnot a svobodného trhu v naší zemi. Často byl při své práci příliš sám – a proto nemohl, v dané chvíli a na daném místě, uspět. Jeho hlas však byl zřetelně slyšet. I to budou dějiny, ať už jimi označíme cokoliv, při svém soudu zvažovat. Snad nemusíme čekat oněch masarykovských padesát let, snad můžeme už dnes – bez ohledu na výstřely honců a štěkot loveckých psů, bez ohledu na neexistenci Lex Klaus – říct spolu s prezidentem Reaganem: All in all, not bad, not bad at all.

Pane prezidente, děkujeme!