Ze všech reakcí na zrušení amerických plánů na systém protiraketové obrany a tedy i postavení radaru v Česku je nejpůvabnější ta od ministra zahraničí Jana Kohouta. Navrhl, že by Američané mohli teď udělat nějaké gesto, kterým by ukázali, že na spolupráci s Českem mají i nadále zájem. Například by mohli do kosmu vystřelit našeho kosmonauta.

Na rozhodnutí americké administrativy nemělo žádný vliv, jestli jme my v Česku radar chtěli, anebo ne. Slova expremiéra Topolánka, který řekl, že jedním z důvodů byla naše vnitropolitická nestabilita, jsou komická. Ale určitě je na americkém ministerstvu zahraničí nějaký sedmý referent nebo čtvrtý podsekční šéf, který události v Česku posledních několik let sledoval. A jestli ze zoufalství nespáchal sebevraždu zastřelením služební zbraní, tak ví, že si žádného kosmonauta nezasloužíme.

Naše tahanice o radar byla trapná a nedůstojná. Určitě jsme se nezachovali jako spolehlivý spojenec. Ale i kdybychom radar docela prostě odmítli, bylo by to důstojnější než zmatený a nepřehledný guláš, který z radaru čeští politici uvařili. Rozhodnutí radar nepostavit je tak pro Česko ze všeho nejvíc vysvobozením.

Odhlédněme od toho, že americký pilotovaný kosmický program brzy skončí a v tuto chvíli není jisté, jak a kdy bude pokračovat. I kdyby se v nějaké raketě pro českého kosmonauta místo našlo, realizaci tohoto plánu brání zásadní překážkay. Ideální kandidát na tento let je literární postavou, a navíc dávno mrtvou. Jmenovala se Josef Švejk.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme)

Převzato z blogu Extra se svolením autora.