Ono to „poslední slovo“ má historicky plno reminiscencí. I v pohádkách. Někdy v roce 1995 natočili u nás stejnojmenný film na motivy jedné pohádky Andersenovy, v němž museli všichni dávat princezně za pravdu. Až jednou narazila. Otázkou je, kdy narazí „naši“ politikové.

Tak také už naposledy pár slov k volbám. Jenom tak mezi námi - daleko lépe by se nám chodilo k volbám, kdybychom dostávali pravidelně informace o tom, co kdo a kde „znárodnil, vytuneloval či nedej bůh, rozkradl“. Prostě bychom ty lidi a jejich strany nevolili.

Najednou jsem se zarazil a zpětně si přečetl, co jsem napsal. Že bychom nevolili ty lidi, to se dá ještě unést. Ale že bychom nevolili ty jejich strany, to by nešlo. Kdo by kandidoval? A odkud?

Na tom, že člověk se má držet moudrosti předků, se asi shodneme všichni. Pochopitelně, že každý si z oněch mouder vybírá taková, která se mu hodí na podporu jeho konání či tvrzení. Moudra, která se nám nehodí, zpravidla neuvádíme. Takže je ani nekonfrontujeme se zkušenostmi, které máme s politickými stranami. Navíc jsme omezeni i našimi znalostmi - v tomto případě hovoříme o úrovni naší historické paměti. Ta je mizerná, i pokud se týče nějakých deset či pět let zpátky. O vyšších číslech zpětného pohledu ani nemluvě.

Tak například k upevnění paměti měli naši předkové poměrně dost způsobů. To byste se divili. Těžko říci, zda bylo správné utínat hned každému pobertovi ruku. Krutost středověku nemá asi v naší době místo a navíc si asi můžete domyslet, jak bychom dnes všichni vypadali. Čím bychom asi telefonovali?

Co však bychom mohli převzít, je pranýř (der Pranger). K onomu dřevěnému či kamennému sloupu umístěnému většinou na náměstí nebo u kostela byli připoutáváni lehčí odsouzenci - středověké soudnictví totiž neuznávalo moc dlouhodobé tresty, protože ty příliš zatěžovaly městskou či státní kasu. Takže ti, kteří nebyli odsouzeni k trestu smrti, stávali často na pranýři.

Muselo to být strašné. Ale co bylo na tom hezké a krásně očistné, bylo to, že povinností odsouzených připoutaných k pranýři bylo mimo jiné také to, že museli kolemjdoucím vyprávět o svém provinění a prosit je za odpuštění. Byl-li někdo nemluva, vyprávěl o jeho prohřešku kolemjdoucím biřic. Nu, zřejmě se něco podobného znovu nepovede.

I když uznejte, jak by bylo krásné, kdyby to i dnes fungovalo. Mnozí byznysmeni ODS, kteří si na sjezdech strany připalovali doutníky pětitisícovkami, by dnes museli vyprávět kolemjdoucím, jak k těm pětitisícovkám přišli.

Kalousek by kňoural, ale musel by přiznat, proč podepsal fakturu na nefunkční padáky a proč přihrával vojenské zakázky jednomu svému příteli jménem Háva. Sobotka by plakal a tvrdil, že v posudku na prodej OKD nešťastně přehlédl to, že do posudku nejsou zahrnuty netěžební firmy, které OKD v té době vlastnily. Včetně 40 000 bytů. Marxová by se musela od rána do večera přiznávat, že nezabránila tomu, aby peníze jako doplatky na bydlení šly do rukou spekulantů s bídou, nikoli na konto potřebných. O čem by vyprávěl Babiš s Okamurou, o tom se dá jen spekulovat v nejbujnějších sci-fi snech.

Naštěstí pro výše jmenované, se již před více než dvěma sty lety tento systém zdál býti krutým i císaři Josefu II, který pranýře zrušil. Sociologové tvrdí, že pranýřem v dnešním slova smyslu jsou média. Jistě, ale každý noviny nečte a navíc jsou drahé. A třeba si přiznat, že sem tam mlží, podle toho, kdo je vlastní a platí.

Kdyby byly takové původní pranýře alespoň v krajských městech, mohly by se k nim pořádat zájezdy. Rozhodně by se takto výrazně zvýšil cestovní ruch, zejména když někteří zločinci by uměli vyprávět o svých proviněních v angličtině (což by bohužel nebyl Sobotkův či Chovancův případ).

Krajská města by se předháněla v tom, koho významného získají pro svůj pranýř. Některé „zločince“ by si krajská města mohla pronajímat za úplatu od ostatních krajů nebo přímo z Prahy. I když odtud by byli asi dražší. A Praha by na tom všem zase vydělávala. A tak dále a tak dále.

Jenže, řekněme si na rovinu, přátelé: Mělo by smysl za takových podmínek organizovat nějaké volby?