Počty mne jako dítě moc nebavily. Ale jejich základy do mne v první třídě milá paní učitelka nakonec dostala a já jsem se díky ní mohl dále vzdělávat. Přes „kupecké počty“ jsem se na střední škole dostal až ke goniometrickým funkcím, derivacím a integrálům, v nichž jsem dokonce nalezl zalíbení. I dnes, kdy je mi dvaašedesát, si dovedu leccos užitečného spočítat. Dokonce i s použitím logaritmického pravítka.

Protože podnikám, musel jsem se postupně naučit počítat kalkulace nákladů na výrobek a mnoho dalších matematicko-ekonomických postupů. A hlavně jsem si musel uvědomit, co všechno vlastně do nákladů patří.

Jednou z nezanedbatelných nákladových položek je čas. Čas spotřebovaný na jakoukoli činnost související s podnikáním a výrobou. Čas potřebný k návrhu nového výrobku, doba provozu výrobních zařízení, čas potřebný k zabalení výrobku i čas spotřebovaný na cesty při kontaktech s novými zákazníky.

Zajímavé je, že mnoho lidí v běžném životě s hodnotou času nepočítá. Překvapivě dokonce ani s mnoha jinými hodnotami. Mám známého, který jezdí autem nakupovat balené vody několik desítek kilometrů daleko, jen aby je koupil o pár korun levněji. Čas má z jeho pohledu nulovou hodnotu. Mám pocit, že v jeho případě má nulovou hodnotu dokonce i spotřebovaný benzín a amortizace automobilu.

Stejně podivným úhlem pohledu se na položku „reálně vynaložené náklady“ v těchto dnech dívá i mnoho našich spoluobčanů, kteří se vydávají i do značně vzdálených lékáren, v nichž nemusejí platit třicetikorunové poplatky. Za vidinou, z mého pohledu pochybné úspory jdou či dokonce jedou autem dlouhou cestu a pak desítky minut stojí v mrazu ve dlouhých frontách před krajskými lékárnami. Reálné náklady je totiž nezajímají. Prostě chtějí ušetřit 30 korun. Ať to stojí, co to stojí!!!