Vždy je lepší dohoda než plošná reglementace

I banální fotografie mohou v člověku vyvolávat provokativní otázky. Třeba na výstavě Kouzlo bakelitu v Národním technickém muzeu. Na stařičké fotce pózují tři mladé dámy s kabelkami z prvního masově vyráběného plastu. Tehdy to byla známka těžké frajeřiny, vědeckého pokroku a technologického optimismu. Dnes by dívka s bakelitovou kabelkou působila směšně. A právě tady se klube ta otázka. Jak se budou za sto let dívat naši potomci na dnešní svět? Přijdou jim směšné fotografie lidí s igelitkami, s plastovými kelímky a vůbec s plasty všude kolem?

To se uvidí až za sto let. Ale že masové užívání plastů působí čím dál větší problémy, víme už teď. Jejich rozšíření je typickou ukázkou civilizačního pokroku, který může požrat sám sebe. Jistě, plasty nahradily dost surovin, které jsou nyní vzácné a drahé. Ale škody, které nadělá hromadění plastových obalů, společenský zisk z jejich levné výroby snižují.

Celý vyspělý svět stojí před dilematem. Má se ten problém řešit apely na rozum a dohodou vedoucí k úspoře? Nebo byrokratickou reglementací, zákazy a přísnými zákony? Člověk nemusí být specialistou na plasty ani na legislativu, aby tušil, že lepší je první varianta. Dají-li se do díla reglementátoři, vsaďte se, že to skončí kruciátou plošných zákazů. Tato cesta často poškozuje ty, kteří s předmětem problému zacházejí uměřeně, zatímco ti agresivnější nacházejí možnosti, jak zákazy obejít. Takže podaří-li se u nás dospět k nějakému účinnému kompromisu mezi ministerstvem životního prostředí a největšími šiřiteli plastů, bude to dobře. Určitě lepší než plošné zákazy. Ale definitivně uvidíme až za sto let.

LN, 20.6.2018