Ležáky ukázaly, že to jde i bez účasti politiků

Slova o nové normalitě po pandemii vyvolávají spíše obavy. A otázky typu: To už si nikdy nebudeme podávat ruce? Napořád budeme dodržovat „sociální distanc“? Jako když virus HIV prosadil trvalou povinnost „bezpečného sexu“? To vše visí ve vzduchu. Ale zároveň se ukazuje, že do praxe proniknou leckteré zkušenosti, původně zamýšlené jen jako nouzové provizorium. Třeba širší využívání práce z domova či distanční výuky on-line. Tak jako se před sto lety prosadila některé provizoria válečná. Například když ženy začaly vykonávat jisté profese (průvodčí) za muže, kteří odešli do zákopů první světové války, a pak už to zůstalo.

Patří sem i pietní akty. Svědčí o tom průběh středeční vzpomínky v Ležákách na vypálení obce nacisty 24. června 1942. Sešel se tu dojezd karantény (když se akce plánovala, bylo povoleno shromáždění jen malého počtu lidí) s povodněmi (těsně před výročím postihly i údolí bystřiny Ležák). Výsledek? Pietní akt proběhl bez projevů politiků a úředních ceremonií.

„Lidé sem chodili po celý den individuálně,“ řekl pro web Novinky Eduard Stehlík, šéf Památníku Lidice, pod který patří i ten ležácký. „Měli čas si popovídat, nebylo to hektické, takříkajíc na povel, bylo to daleko pietnější a příjemnější. Zvažujeme, že některé věci přeneseme do dalších let.“

Když o tom tak člověk uvažuje, když si vzpomene, jak loni v Terezíně šéf Senátu Jaroslav Kubera brojil proti politické korektnosti, což vyvolalo spory, nebo jaké obavy už předem panovaly, zda na té či oné akci promluví šéf Svazu bojovníků za svobodu, velmi sporný Jaroslav Vodička, nakonec si řekne, že na tom něco je. Že se nestane nic špatného, budou-li se podobné akce pořádat méně pompézně, oficiózně či ideologicky, zato autentičtěji.

LN, 26.6.2020