Do pomalu se zklidňující přeháňky úvah o možné presidentské kandidatuře Tomáše Halíka zasáhl expresident Václav Klaus, který se - nejspíše ironicky - nabídl jako protikandidát v případě, že by se tak skutečně stalo.
Pan Václav Klaus hrával /a možná ještě hraje / tenis. Ten má svá pravidla a jedno z nich je, že pokud soupeř promění mečbol, hra skončila bez toho, že by poražený chtěl ještě pokračovat dál a tvrdí, že by byl schopen uhrát další sety a soupeře porazit.
Václav Klaus svou hru hrál neuvěřitelných 20 let. Měl by mít dostatek zkušenosti, aby věděl, že jeho hra je dohrána. V samých začátcích byla jeho hra líbivá, neokoukaná a předváděl údery, na které diváci nebyli zvyklí a které nikdy předtím neviděli. Posléze však přešel do poněkud stereotypní formy tenisu, poněkud fádní, která byla vedena snahou o výhru za každou cenu. Řídil se při ní nepochybně svým vlastním výrokem, že gól ve fotbale dosažený rukou je platný, pokud to neviděl rozhodčí.
V posledních fázích jeho kariéry již byly jeho údery vedeny přímo na soupeře se snahou jej zasáhnout míčkem, což je způsob hry, který je v tenisu považován za krajně odpudivý. Zpočátku kurty plné diváků prořídly a v ochozech zůstala jen parta jeho příznivců, kteří aplaudovali svému oblíbenci za každý úder a to i do autu, zatímco soupeř byl jimi tupen i v případě, že jeho hra byla zcela čistá a bez vady.
V okamžiku, kdy Václav Klaus dohrál svůj zápas, neodešel z kurtu jako čestný poražený, ale byl provázen pískotem a nadávkami těch, kteří mu nemohli odpustit, že v posledních okamžicích své hry pustil do ochozů jedince, kteří měli v tu chvíli sedět zcela jinde, než v diváckém sektoru. Platící diváci byli podvedeni, neboť Klausovi věrní neplatili nic a těm platícím se dodnes smějí.
Pan Václav Klaus prostě nemůže přenést před srdce, že by se na kurtu objevil někdo, pro něhož je zcela normální přiznat soupeřův dobrý míček, i když by mohl ve shodě s lajnovým rozhodčím zahlásit aut a tak nečestně posílit své šance na výhru. Opět nám sděluje, že je připraven nastoupit do hry se svým pojetím, které znamená vyhrát i za cenu švindlování a nadávek soupeři. Neví či nechce vědět, že v divácích bude vzbuzovat potřebu bučení a pískotu.
Velký hráč dobře pozná, kdy je třeba odejít. To jen malí hráči neustále vysvětlují okolí, že jsou schopni porazit každého, jenže síť je nastavena správcem kurtu o cosi výše, antuka je měkká a kluzká a diváci nechápou genialitu jeho herního pojetí.
Je třeba mu vysvětlit, že hra je dohrána a že jediná cesta vede do šaten.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora