Dostal jsem nabídku chodit se zpovídat do Českého rozhlasu v Brně. V pořadu Apetýt mi sympatické moderátorky kladou zajímavé otázky o světě a lidech v něm a já se snažím odpovídat podle své víry. Prostě taková hezká půlhodinka dvakrát do měsíce.

Většinou jsou moje reakce optimistické a pozitivní, ale když jsem posledně dostal otázku „Co si myslíte o ministerstvu sportu, mělo by se zřídit?“, byl jsem vyřízený. Jako by se v té chvíli ve studiu vznášel duch George Orwella a jeho vize totalitní společnosti, ve které existovalo i ministerstvo lásky.

Předtím, než jsem tuto otázku dostal, zpíval Karel Kahovec slavný český song, ve kterém se říká „Všechno ti dám, jen né lásku“. Tak jsem prohlásil, že se v odpovědi přidržím Kahovce. Stát toho pro své občany může udělat poměrně hodně – umí nám zajistit péči v nemocnici za relativně nízký úplatek, levné, téměř bezplatné vzdělání, silnice, které většinou někam vedou a není na nich více děr než dopravních značek, nebo (ne)bezpečné hranice. Ale se sportem je to jako s tou láskou – to by si měl přece zajišťovat každý sám.

Nepotřebujeme ministerstvo sportu, které by dotovalo náš pohyb. Pokud chceme být zdraví, potřebujeme se spíše naučit myslet jako sportovci, tedy mít pod větší kontrolou kvalitu toho, co jíme, jak myslíme, co pro svůj větší výkon děláme, s jak kvalitním realizačním týmem spolupracujeme a jak vysoké a zajímavé cíle jsou před námi.

Pokud opravdu chceme být zdraví a přiměření zdatní, měl by se sport stát stejně samozřejmou součástí našeho rodinného života jako sex nebo spoření. A do těchto tří věcí by nám stát fakt mluvit nemusel.