Klukovo hrubé slovo zmrazilo celou třídu. Jeho vzteklé „Shit!“ zastavilo hru a celá třída se teď dívala na mne, co se stane. V naší prestižní privátní škole by „Hovno!“ nikdo hlasitě neřekl, ba ani v tělocviku, když při kopané zakopl a spadl na nos. Až doteďka. Musel jsem se tvářit velice vztekle, protože kluk, přestože byl o půl hlavy větší jak já, se provinile díval na trávník hned před brankou.

„Jeden den suspension!“ byl výrok ředitelův, když jsem mu incident hlásil. Zatelefonoval rodičům a ti si delikventa odvezli domů. Nechtěl bych být ten den v jeho kůži. Jeho „Shit!“ mu přišlo draho.

Příhoda se stala před osmadvaceti lety. Před nedávnem se, s určitými modifikacemi, opakovala. Kluk v tělocviku utíkal s balónem na branku, zakopl však a svalil se. Tady podobnost končila. „Mother fucking son of a bitch!“ zařval zuřivě. Nikdo si zaklení nevšímal, hra pokračovala. Jen jedna holka se na mě úkosem podívala, jestli s tim něco udělám.Třída byla překvapena, když jsem hru přerušil a provinilce si předvolal. Když jsem mu před všemi spolužáky říkal, do které kategorie lidí se svým chováním řadí, hleděl na mě napůl udiveně a napůl drze. Jeho náušnice házely prasátka v ranním sluníčku.

Ředitel, vyrušený z čtení nových regulací o politické korektnosti či zpřísněných stanovách pro posuzování sexuálního harasmentu, poslouchal můj report. Když jsem skončil, unaveně se na mě přes haldu papíru podíval, usmál se nad tou malicherností, se kterou ho otravuji, resignovaně mávnul rukou a řekl:“Oh, shit!“