Zapnete-li si jakoukoli naši televizní či rozhlasovou, stanici, koupíte-li si jakékoli noviny, posadíte-li se do jakékoli restaurace či kavárny a jdete-li po ulici, slyšíte stále totéž: „Česká politika je strašná, to na Západě, tam je skutečná demokracie“.

Jednou novinářům i některým občanům vadí, že se ODS domluvila s ČSSD, podruhé jim zase vadí, že se domluvit nechtějí či nedokážou. Vždy je všechno zaručeně špatně - ostuda, hanba, skandál, podvod na voličích, nechutný kabaret. V této souvislosti přemýšlím, jaké mají tyto názory kořeny. Jaký běs to zasahuje Českou republiku, že její občané stále kňučí a svou „noblesu“ nejraději projevují pohrdáním politikou a politiky? Proč odsudky české politiky šíří lidé, jejichž média a tiskoviny a jsou často různým způsobem dotovány z kapes daňových poplatníků? Což je zvlášť nechutné.

Vrátím-li se o mnoho let nazpět, musím konstatovat, že česká duše nebyla nikdy příliš otevřená. Co si kdo vyrobil a vypěstoval, to měl. Primárně jsme nikdy nebyli obchodním národem a dodnes se to těžce učíme. Obchodníci a později průmyslníci či bankéři byli vždy pro většinu populace podezřelou komunitou, která nasála cizí, nepřátelské, způsoby a manýry. Když jakýkoli výrobce postavil továrnu a vydělal peníze, byl hned podezřelým individuem, ne-li zločincem, kterého je třeba vyvlastnit.

Ano, přišli jsme kdysi z širých východních plání, kde cizincem byl zpravidla nájezdník, kočovník, zloděj a vrah, proti kterému jedinou obranou bylo ukrutné samoděržaví, tuhá organizace a tuhá církev, z nichž nakonec vzešel i komunismus. Sotva tehdy české země pozvedly obchodního ducha, rostla města a země po všech stránkách bohatla, hned se objevila záplava věrozvěstů, napravovatelů a neposkvrněných kritiků, kteří české království dovedli k pálení kostelů, ničení majetku a kultury, k zabíjení a k izolaci od zbytku Evropy. Pod praporem čistoty vládli lapkové a šílenci. Připočteme-li k tomu 300 let vlády Vídně, je odpor vůči politice jako takové i pochopitelný. Ovšem u novinářů zcela neomluvitelný. Především jde o to, zda je politika demokratická.

Demokratická politika je totiž svým způsobem hra, která přináší jasná pozitiva - dělbu moci, vzájemnou kontrolu, střídání garnitur, tok nových myšlenek a pružnou reakci na vývoj. Přináší-li hádky, politické souboje, provalují-li se skandály, není to ostuda, nemohoucnost a už vůbec ne selhání. Při každém skandálu a politické krizi se systém sám očišťuje od překonaných koncepcí, pružně reaguje na změny, odhaluje zločince a zjednává nápravu. Posunuje se dopředu a zdokonaluje se v konkurenci ostatních. Opravuje sám sebe. Je to tak nepochopitelné, abychom museli stále číst politické odsudky?

Špatní jsou úplatní politici, kteří nehrají podle pravidel, ale proč má být špatná česká politika? Má snad být nastolen nový komunismus, kde se nic neděje a nikdo se nic nedoví? Pouze místo Jakeše se Štrougalem má nastoupit do čela státu někdo jiný, jenž má „správné názory“?

Zastavme věčné odsudky české politiky. Není o nic horší než ta západní.

Převzato z Krejci.bigbloger.lidovky.cz