Začala konečně letošní sezóna. Její začátek, alespoň v našich končinách, je sice v rozporu s pranostikou, která říká, že houby nejvíce rostou když jde měsíc do úplňku, ale je fakt, že se nyní slibně rozvíjí, přestože měsíce ubývá. V televizi, snad na všech kanálech, vidíme šťastné nosiče plných košíků, snaží se i zpravodajové. Ti také tvrdí, že houbaření u nás postihlo až polovinu populace. To číslo je určitě přehnané, podle mne je to tak desetina, nanejvýš osmina, ale i to je v sezoně a v lese vidět až moc.

Proč nás to na ty houby tak táhne? Určitě je to tradice. Dále jsou to klimatické podmínky, které umožňují růst stovkám až tisícům druhů hub, občas v ohromujícím množství, jsou to i pořád ještě rozsáhlé a snadno dostupné lesy, svou roli hraje jistě i to, že sběr hub je zadarmo.

Nejsou však všichni houbaři stejní. Troufám si říct, že velká většina jich vyrazí do lesa, jen když zaručeně rostou a když na ně narazí i slepý přímo na cestě. V lese to pak vypadá a zní, jako když se lidi rozcházejí z náměstí po skončené produkci známé hudební skupiny.

Správné houbaření, které si člověk dokáže vychutnat, chce klid. Toho je nejvíce po ránu. V lese je naprosté ticho, živáčka nevidět, a jeden si tak může v klidu projít své koutky a hledat nové. Stejně je to zajímavé. Člověk většinou zabrousí do lesa jen několik desítek dní v roce, a přeci vidí spoustu míst, kde by se vyjímal tu statný křemenáč, tamto doubí je jako stvořené pro hříbky, a ono nic. Houby jsou v lese doma a takovýchto míst si nevšimnou. Raději se krčí pod klestím, v houštině, nebo za hradbou ostružin. A to i v lesích, kde by houbaře pohledal. Že by letité zkušenosti s houbaři, šířené spolu s jejich spórami?

Naši dávní předkové způsobem pokus – omyl roztřídili tu velkou nadílku hub na houby jedovaté, nejedlé a jedlé. Vědátoři to později jen potvrdili tím, že, zejména u hub jedovatých, určili látky, které nám v houbách škodí. Jsou sice také houby "obojetné", které v určité fázi růstu nebo během zpracování mohou přecházet z jedné skupiny do druhé, ale těch není moc a znalejší houbař se nedá oklamat. Méně znalým, ale chtivým hrozí pár proběhaných hodin nebo výplach žaludku.

Ne snad jedovatá, ale hodně nepříjemná mohou být jídla z jedlých hub v kombinaci s alkoholem. Mohu potvrdit z vlastí zkušenosti. Po chutné smaženici, kterou jsem završil dvěma panáky a pivem jsem prožil hodně krušný večer a část noci.

Vraťme se však k houbám jedlým. Každý houbař, mne nevyjímaje, je dělí na "košíkové" a ostatní. Toto dělení je velmi individuální a je také ovlivněno průběhem sezóny. To, co v době dostatku přehlížím, v době nouze mi bývá milé.

Já například nepovažuji za košíkovou houbu bedlu, šedou muchomůrku, malé druhy pýchavek, i když jsme je v mládí běžně sbírali, také ale jinak výborné klouzky, když vím, že je budu muset sám čistit. Většinu jedlých holubinek, čirůvky, lesní druhy žampiónů či špičku travní mi vyřadila z košíku domácí cenzura, i když má babička si v letě nedokázala bez špiček představit třeba obyčejnou bramboračku. Tyto houby smí domů, když opravdu nic jiného neroste.

Tady také platí jiný kraj – jiný mrav. Třeba u nás nesbíraný ryzec bílý si - po naložení do kyselého mléka a zkvašení - oblíbili východní Slované. Jsou také lidé, kteří si prý pochutnají na muchomůrce červené. Jen ji umět upravit. Děkuji, nechci, i když ty ryzce bych ochutnal rád.

Takže, sezona začala, doufejme že vydrží alespoň v dosavadním rozsahu co nejdéle a přejme houbám, houbařům i lesu zdar!

srpen 2013