V neděli odpoledne jsem byl se zahraničními partnery ve vile Tugendhat. Stejně jako poprvé, podruhé či pokolikáté, i tentokrát jsem byl především překvapen, že se tak ojedinělá věc vůbec podařila realizovat.

Babí léto, krásný barák, zahrada to doplňovala, cizinci nadšeni. Těsně před skončením prohlídky, v okamžiku, kdy nám mladá průvodkyně vysvětlovala technické vybavení, na svou dobu zcela jedinečné, se kdosi z hostů zeptal, kolik to vše stálo. A po odpovědi, že kolem šesti milionů následoval pochopitelný dotaz, kolik to asi bylo v té době peněz. Slečna nám pro lepší pochopení vysvětlila, že v okolí se stavěly vily za 100 – 150 tisíc korun (a taky nevypadají jak chaloupky chudiny).

Takže za stejné prachy jako pomník Mies van de Rohe se ve třicátých letech minulého století dalo postavit asi 40 – 60 normálních vil. Dokáži si představit jak tehdejší česká umělecká špička musela šílet – od básníků, přes malíře a spisovatele téměř samý levičák, architekti blouznili o sociálním bydlení a v Brně na Černopolní si nějaký vykořisťovatel tyjící z mozolů pracujících, nechá postavit barák, místo něhož by se dala zbudovat menší vilková čvrť.

To se v Česku neodpouští!

UNESCO dodatek
V sobotu, den před návštěvou vily Tugendhat, jsme s našimi zahraničními přáteli navštívili Lednici. Nejprve se průvodkyně v Lednickém zámku pochlubila, že Lednicko-valtický areál je jednou z 12 českých památek UNESCO, aby nás po 10 minutách prohlídky upozornila na zničené podlahy v jedné přízemní hale. Po II. světové válce tam prý jezdili vojáci Rudé armády na koních a podlaha nevydržela jejich působení.
V neděli ve vile Tugendhat nám průvodkyně mimo jiných zajímavých věcí říkala i to, že vila je na seznamu UNESCO jako jedna 12 českých památek a že podlahy ve 2. podlaží jsou zničené díky Rusům, kteří tam po II. světové válce ustájili koně.
Doufám, že ruští koně v obýváku nejsou nutnou podmínkou pro žádost o získání statutu památky UNESCO.

www.angle.cz