Minulý týden jsme si připomněli pětasedmdesáté výročí vylodění Spojenců v Normandii. Před lety jsem celé to vyloďovací pobřeží projel od Caen po Carentan. Blízko Carentan je pobřeží Omaha. Je slavné proto, že tam v rozmezí několika málo hodin padly čtyři a půl tisíce amerických vojáků. To je vcelku normální porce útoků Rudé armády. Rozdíl je v tom, že Sovětský svaz měl vojenskou doktrínu založenou na principu mlýnku na maso, kdežto masakr Omahy byl výsledek špatně provedeného výsadku parašutistů. Tu Omahu jsem si prošel pěšky, od moře až na vrcholek. Dole je pláž, koupali se tam lidé a děti plácaly bábovičky. Za silnicí je svah, docela mírný, porostlý křovím. Vylítly na mě husy a husák, pán hejna, mě chtěl štípnout. Ale neštípl, tuhle bitvu jsem vyhrál. Ale – žádná radost. Hrozně stísňující pocit jsem měl z toho místa.

Podobných dějů byla za poslední tři čtvrti století Evropa ušetřena, s výjimkou Jugoslávie a Ukrajiny, samozřejmě. Možná je nejvyšší čas na bitevní výročí zapomenout. Třeba se v roce 2044 žádný Den D slavit opravdu nebude. Hodně se mluví o tom, že Evropa ztratila schopnost bojovat. Evropské státy sice mají vojáky, ale to jsou spíš speciální pořádkové sbory profesionálů, něco jako policie ve větším. Žádný z nich by neobstál v mlýnku na maso na vyloďovacím pobřeží Omaha. Německá Luftwafe prý má čtyři letuschopné stíhačky. Americká armáda se před pětasedmdesáti lety probila přes pobřeží Omaha. Před pár dny ji vyřídila zácpa na dálnici D1 u Humpolce, tak se změnil svět.

Je to víc dobře, než jsme si schopni uvědomovat. Válčení, to je dnes cosi mimo reálné uvažování. Asi jako je kanibalismus vyloučen z normálu. Ale tak to nebylo vždycky! Ještě moje generace zažila hry na vojáky v duchu mobilizační písničky hola hola hej, nikdo nemeškej.

Myslím na ty padlé a myslím i na padlé obránce Atlantického valu na pobřeží Omaha. Nebyli to jenom Němci, prý tam zaslechli i češtinu. Mladí muži nahnaní svinským režimem na úplně zbytečnou smrt, i to je výsledek války. Navštivte kterékoli bojiště, u nás třeba Alej mrtvých v lese Svíb nedaleko Hradce Králové. Celkem přes čtyřicet tisíc mrtvých a nezvěstných bylo v této bitvě. Kdo dnes dovede přesně říct, kdo tu s kým bojoval a proč? Zbývá jen stísňující pocit a vroucí přání, aby se to už nikdy neopakovalo.