Eva Holubová je velmi dobrá herečka. Jednou jsem jí to dokonce sám s úklonou řekl. Bylo to v září roku 1990 v klubu Stalin, v bizarně morbidním, a dobu tak vystihujícím prostředí podzemí někdejšího komunistického monumentu na Letné, v temných a zatuchlých zákoutích rozvalin bolševické modly.

Někdo by mohl říci, že zas tak úžasná ta Holubová není, že spíše recykluje pořád stejnou machu, která jí sedí a kterou roubuje na každou roli. Jenže já - jako pamětník Pražské pětky - mám pro tuhle generaci slabost a její příslušníky pořád vidím očima pro mě tak zajímavých kusů 80. let.

Když ale říkám, že je velmi dobrá herečka, musím s povzdechem dodat, že jedna role se jí nevyvedla vůbec. Role Evy Holubové.

Zde bych mohl skončit, protože většina čtenářů určitě chápe, co mám na mysli. Přesto se pokusím o pojmenování příčiny, kvůli které Eva Holubová svou roli Evy Holubové tak zpackala.

Její naturel ji vede do prostředí pražské intelektuální kavárenské levice (která o sobě neví, že je levice), kde patří k bontonu donekonečna omílat nadávky na Klause a pohoršovat se nad nekulturností národa, který si dovolí jíst hamburgery a nakupovat v supermarketu. Správný příslušník téhle snobské společnosti nejvíce oslní další nadávkou a pohrdlivým odsudkem. Všichni přestřelují a všichni to vědí.

S otevřenou pusou, suchem v krku a planoucím zrakem je ale poslouchá jedna duše prostá, která to vše vezme vážně a pak v opepřené podobě vytrubuje na veřejnosti. Netuší, že jejích terčů se tyhle sprostoty nedotknou, zatímco její spolustolovníci se ošívají, že tohle už trochu přepískla. Nikdo jí to ale neřekne.

Chudák ženská.

psáno pro iDnes