Nadpis tohoto článku je poněkud zavádějící, neboť následující text se bude týkat lásky manželské, která je poněkud jiná. Téma nebylo zvoleno náhodně, protože 10. únor je Světovým dnem manželství.

Pokud se někdo stále ještě domnívá, že i v manželství by měla stále přetrvávat ona citová bouře typická pro vztah milenecký, neměl by vstupovat do svazku manželského, ale vyčkat, až rozumově vyzraje. Ona romantická touha, pokud by měla trvat do nekonečna, znamená obrovský výdej duševní energie, která by vyčerpávala jedince psychicky a v posledku i tělesně. Obrat „umírám touhou“ to jen dokazuje a holandské přísloví říká, že „není pořád májový večer“.

U déletrvajících vztahů se však může stát, že sami zapochybujeme o tom, zda máme svůj protějšek stále ještě rádi. Stačí si však jenom představit, co bychom asi cítili, kdybychom měli svého partnera náhle z jakéhokoli důvodu ztratit. Tam, kde citový prožitek jednoho z manželů vyvolává stejnou odezvu u druhého, to znamená, pokud má jeden z nich radost, raduji se spolu s ním, a těší mne to, a pokud ho potkalo cosi nepříjemného či bolestného, trpím také, tam se jedná o zdravé manželství. Máme potřebu být spolu a vzájemná přítomnost nevede k zevšednění vztahu, jako se to může stát v lásce milenecké.

Ani klidné a zdravé manželství však nevylučuje možnost sporu, ale ten je rychle a bez dlouhé ublíženosti vyřešen, protože oba cítí, že to, o co se přou, má menší hodnotu, než jejich vztah. Nad naším hněvem by nemělo slunce zapadat. Na druhé straně prudká hádka mívá jediný cíl, kterým je dobytí vítězství, a řekněme rovnou že pochybného. Taková reakce jen devastuje klidné soužití, místo věcných argumentů padají jen urážky, které mají druhého ponížit a ulevit svému vlastnímu hněvu a rozhořčení. V návalu nepříčetnosti můžeme vyslovit věty, které bychom normálně neřekli, a které už nemůžeme vzít zpátky, protože začnou žít svým vlastním životem.

Někdy nám však hněv umožní vyjádřit to, co se jinak zdráháme říci. Je proto důležité rozlišit, kdy nám chce někdo pouze ublížit a pro takové sdělení používat obě uši. To znamená jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nebo postřehnout, jestli se právě nedozvídáme cosi, nad čím bychom měli vážně zauvažovat.