Hana Lipovská má zvláštní talent, svými projevy (standardními konzervativními postoji, jež sdílí tisíce vzdělanců a miliony prostých lidí) vždy rozzuří liberálně levicové komentátory, snad i proto, že ji podporuje nenáviděný kardinál. Jako obvykle po ní plivl jedovatou slinou Martin Fendrych: „Kůň Duky v Radě ČT se nás snaží vyhnat z EU. Lipovská dělá, co chce Zeman a Klausové”… „další společnost tvrdě rozdělující postava.”… „Za komunistů žil Duka odvážně… Je smutné, kam až nejvýše postavený český katolík došel. Jako vejce vejci se podobá Miloši Zemanovi... Jak se může člověk svobodomyslný přetočit do opačné podoby?” (aktuálně.cz)

Do svého guláše zamíchal Fendrych navíc i mariánský sloup, uprchlíky, církev i naši nepochybně bizarní politickou reprezentaci. Společnost prý ale rozdělují zásadně konzervativci.

Tristní. Místo argumentů hněvivé emoce, místo faktů nadávky a insinuace, zástupné obviňování - á la kdo ke komu patří. Nač argumentovat. Příznivci přitakají a nepřátelé budou zuřit. Kdybych měl oplácet stejnou mincí, musel bych napsat „Fendrych žil za komunistů odvážně, je zasloužilým otcem čtyř dětí a kam to se svou svobodomyslností dotáhl? Nyní se spojil s nenávistnou liberálně imperiální skvadrou. Jako komentátor se s kritiky EU nebaví, o důsledcích neomezené masové imigrace nediskutuje (církev mu splývá se Samaritánem přijímajícím miliony uprchlíků z nepřátelské civilizace), morálnímu postoji konzervativců a nacionalistů zřejmě nerozumí.

Serióznější střet názorů vypukl mezi někdejším europoslancem Pavlem Svobodou a Dukou, jenž možná z diplomatických ohledů na podporu Lipovské napsal, že se Maastrichtskou smlouvou (1992) Evropská unie radikálně odklonila od záměru katolických otců. Svoboda dokládá, že je to omyl. Cituje zakladatele Monneta i Schumana a mohu to i doložit postojem německého kancléře Konrada Adenauera: „Věk národních států je u konce… My v Evropě se musíme zbavit svého návyku přemýšlet v zájmu národních států… Evropské smlouvy mají za účel znemožnit válku mezi evropskými národy… Pokud myšlenka evropského společenství přežije 50 let, válka v Evropě už nikdy nevypukne.“

Adenauer a zejména Němci opravdu po válce inspiroval Kantův ideál impéria a věčného míru, snad i proto, že nikdy nedokázali vytvořit národní stát (zůstali v jádře Sasové, Bavorácí, Švábové et al) a v ideálu „Svaté říše” na rozdíl od protestantského řádu národních států od počátku viděli možnost německé hegemonie, kterou dodnes skrývají pod katolický termín subsidiarity. Ideál globálního impéria ke spáse světa vyhlašují liberálové zprava (von Mises a von Hayek) i zleva. Maastricht je jen logickým vyústěním a i skokem k další integraci Evropy. Svoboda ale také polemizuje s Dukovým názorem, že je Unie pohanská (de facto antikřesťanská), vždyť vyznává mír a solidaritu. Co má proboha Pax Romana nebo ekonomická solidarita mezi regiony imperiálního státu společného s křesťanstvím? Ve skutečnosti je EU mírnou verzí nám známého tábora míru a socialismu, dnes ovšem na rozdíl od padlých komunistů principiálně opepřenou všelijakýmí progresivistickým bludy. A nemylme se, ty jsou neméně záštiplné jako Fendrych. Genderismus skrytě hlásí nenávist vůči mužům a tradiční rodině, internacionalismus globálního řádu vůči národům a ve jménu bezbřehé tolerance subjektivní identity se popírá lidská přirozenost.

Málokdo z českých zastánců Unie si její ideologickou roli uvědomuje, a proto jsou představy o czexitu naprosto nerealistické.