Dnes začínají v brazilském Riu de Janeiro 31. olympijské hry v novodobé historii.

Už od okamžiku přidělení her této páté nejlidnatější zemi světa se začaly objevovat snahy pořadatele jakýmkoli způsobem zdiskreditovat. Ano, Brazílie je stále v jistém smyslu rozvojovou zemí, ale mezi takové lze zahrnout většinu světa a velké akce přece nelze omezit jen na několik nejbohatších států. Ostatně olympiáda byla třeba už v Mexiku nebo v ne zrovna prosperujícím Řecku. I když je pravdou, že rozměry olympiád asi přesáhly rozumné hranice.

Každodenní, už rok trvající a stále sílící mediální napadání Brazílie je nejen projevem kulturní nafoukanosti a nadřazenosti západního světa, ale má i své mocenské konotace, jejichž kořen je v samostatné zahraniční a ekonomické politice této ohromné země. Křečovitost, s jakou se média snaží najít pouze negativní souvislosti kolem olympiády, je už ale natolik přehnaná, že to čtenářům a divákům začíná být nápadné, zvláště těm citlivějším na manipulaci a propagandu.

Jedním z posledních úderů Riu měl být syndrom zika, kolektivní vyloučení ruské výpravy a bojkot některých bohatých sportovních hvězd. Za těchto okolností může mít člověk pochybnosti, jestli má zprávám z Ria vůbec věnovat pozornost.

Má. Jsou tam naši reprezentanti, bojující pod českou vlajkou. Fanděme jim, protože i díky nim si můžeme připomenout, co nás spojuje. Třeba si pak vzpomeneme, jak vypadá česká vlajka a co reprezentuje, i jindy, než jen při mistrovství v hokeji nebo olympiádě.