Od teroristy Che Guevary k azylům pro Kubánce

Proč se k nám teď hrne tolik Kubánců? Proč žádají o azyl v zemi, které se běženci spíše vyhýbají? Proč už tu tvoří – za Ukrajinci a těsně za Syřany – třetí největší skupinu azylantů? Ty otázky působí podružně v době, kdy uprchlictví nasazuje inflační měřítka a tisícovka „není žádné číslo“, zatímco kubánští běženci se počítají nanejvýš na stovky. A přece to o něčem vypovídá. A sice o tom, jak málem již příslovečný odpor k jinakosti, který se s Českem a postkomunistickou Evropou spojuje, nelze brát až tak paušálně.

První odpověď vyznívá jaksi švejkovsky. Je široce známo, že Západ normalizuje s komunistickou Kubou vztahy. Amerika obnovila diplomatické styky a postupně ruší embargo. EU finišuje detaily zásadní smlouvy. V Havaně si podávají dveře papež František, prezident Obama, šéfka evropské diplomacie Mogheriniová i Rolling Stones. Kubánci cítí, že tou měrou, jakou k nim otevírá dveře Západ (aniž by se zvýšila jejich osobní svoboda), se pro ně coby azylanty na tomto Západě dveře zavírají. Takže se jimi snaží proklouznout. Dalo by se říci, že podobně jako Češi teď nakupují zbraně pod dojmem blížícího se omezení v EU, kubánští zájemci o azyl vyrážejí do Evropy, dokud to ještě jde.

Není náhoda, že dost jich míří právě k nám. Česko je teď jednou z mála zemí Západu, která víc než vládu v Havaně oceňuje odpor vůči ní. A to na úrovni státní (ministerstvo zahraničí, ačkoliv to náměstek Drulák chtěl změnit) i nevládní. Není náhoda, že organizace Člověk v tísni se zaměřuje na Kubu už dvacet let, že jednu z prvních cen Homo homini získal Oswaldo Payá a letos hned jedenáct kubánských disidentů. U nás to nejsou zprávy na titulní stranu novin, ale mezi Kubánci ohlas očividně mají.

Kubánci u nás zapadnou spíš hladce, což znamená, že zdejší odpor k jinakosti v jejich případě nepůsobí (podobně jako vůči Vietnamcům). Přitom i Kuba bývala riziková. Před 50 lety Praha čtyři měsíce hostila revolucionáře a teroristu Che Guevaru. Ještě v 80. letech měla Kuba své vojáky v Nikaragui, Angole či Grenadě. Ale teď si zkuste poctivě odpovědět na otázku: kdy naposled jste slyšeli, že Kubánec spáchal atentát? Že s výkřikem „Za Che Guevaru!“ postřílel či podřezal lidi v restauraci? Že pro sebe a svou komunitu vyžadoval speciální náboženské ústupky?

Zatímco mládežníci v západní Evropě stále nosí trička s portréty Che Guevary, většina české společnosti má proti této ideologii ještě protilátky. V tomto smyslu jsme jiní než západ EU a Kubánci si této jinakosti cení.

LN, 12.3.2016