Už proto, že neřeší problém tam, kde je: u bezhlavého povolování odposlechů, u lajdáckého nakládání s nimi a u korupce soudců a policistů, kteří za peníze novinářů poskytují materiály, jež se vůbec nedostaly k soudu jako důkaz. A média je využijí alespoň ke skandalizaci třeba lidí, jejichž jméno kdejaký pobuda jen zmínil při telefonátu s jiným pobudou.

Jestliže nejsem fanda tohoto zákona, neznamená to, že musím souhlasit s demagogií šéfredaktorů, kteří tento zákon prohlašují za zásadní překážku svobodě slova a naplňování údajného veřejného zájmu. Plná ústa ušlechtilých cílů mají jen zakrýt honbu za čteností a sledovaností.

V téhle souvislosti mě velmi zaujal termín, jakým zmíněný zákon naše mediální fronta označuje: náhubkový zákon. Domnívám se totiž, že nejde o omyl, ale o klasický projev Freudem popsaného přeřeknutí, které prozradí na svého autora víc, než sám chtěl.

Co to je náhubek? Je to náčiní, které má zabránit někomu mluvit? Ale vůbec ne. Tomu se přece říká roubík. Náhubek se dává na tlamu nebezpečným zvířatům, aby někoho nepokousala.

Jestliže někteří novináři používají termín „náhubkový zákon“, prozrazují tím, že nechtěli svobodně mluvit, ale bez zábran kousat, zraňovat. Chtějí krev.

Psáno pro Prvnízprávy.cz