Je až úžasné, jak obránci učebních osnov ČSSR dokážou bojovat za jediný správný výklad dějin. Opravdu nechci zpochybňovat utrpení lidí, kteří se dostali válečné obludě do tlamy, ať vojáků, tak civilistů. Nechci zpochybňovat hrdinství lidí, vedle nichž každý den umírali kamarádi. Jenom připomenu, že stejné to bylo na opačné straně fronty. Nikdo z nás si utrpení války představit neumí.

Pieta hrdinství, krutosti i neštěstí, která naplňuje válečné roky, by však neměla být tím jediným, podle čeho budeme posuzovat události 1939-45.

Především musíme říci, že konec války pro Československo neznamenal svobodu. Německý protektorát nahradil sovětský, nacistickou ideologii ideologie komunistická. Diktatura zůstala a se svými „nepřáteli“ se dokázala vypořádat stejně odporným způsobem.

Okamžik příjezdu Rudé armády do Prahy byl symbolickým okamžikem a nepochybnou jistotou, že zbývající německý odpor bude rychle a rázně vyřízen. Radost byla oprávněná. Skutečností ovšem je, že v okamžiku kapitulace Německa se v české kotlině regulérní jednotky DRRA nacházely těsně za hranicemi v části Poohří, stačí se podívat na průběh fronty například ve Školním atlase čs. dějin nebo na Wikipedii. Obsazení Čech tak de iure bylo pořádkovou akcí spojenou s likvidováním jednotlivých ohnisek odporu, nikoli osvobozovací ofenzivou.

Skutečností je, že Sovětský svaz upřednostňoval při dobývání střední Evropy vlastní mocenské zájmy před rychlým ukončením války. Připomeňme ponechání vzbouřené Varšavy napospas, obdobný přístup k SNP i zabránění spojencům osvobodit Čechy od západu.

Skutečností je, že až do 22. června 1941 byly oba socialistické režimy spojenci, kteří si dělili Evropu. Od roku 1939 probíhala jednání o přistoupení SSSR k Ose. Ta zamrzla v listopadu 1940, jak plyne ze záznamů německých i sovětských z jednání V. Molotova v Berlíně. Požadavky SSSR na Bulharsko, Rumunsko, Turecko a Írán byly pro Hitlera příliš.

Jak dospěl Hitler k rozhodnutí nechat Albion Anglií, otočit Wehrmacht a napadnout svého spojence, aniž byl připraven na boj v podmínkách Ruska, není známo. Skutečností ovšem je, že útok Rudou armádu zastihl v poslední a nejchoulostivější fázi mobilizace, kdy sama byla připravována ke zdrcujícímu útoku na západ. Věrolomný vpád Stalina do nekrytých zad svého spojence předběhl o několik málo dní. Stejná katastrofa se stala egyptské armádě se sovětskými poradci v roce 1967 v šestidenní válce s podobně fatálními důsledky.

Poté, co se podařilo v roce 1921 definitivně zastavit bolševickou expanzi do Evropy, stala se sovětskou doktrínou příprava na novou válku, do které SSSR vstoupí jako poslední a vítězný účastník. Bez Stalinovy pomoci by se „Ledoborec revoluce“ Hitler nedostal ani do Rakouska. Německá armáda byla po Velké válce odzbrojena a vývoj zbraňových systémů zakázaný mírovou smlouvou prováděla ve spolupráci se Sovětským svazem. Bez spolupráce se Stalinem by remilitarizace Německa v tak krátkém čase vůbec nebyla možná. Sovětský svaz je viníkem WW2 stejně jako Hitlerovo Německo. Nebyl obětí, jak tvrdí sovětská a nyní ruská propaganda, Vojtěch Filip a Institut VK.

Zatímco v Německu je nacismus odsouzeným zvěrstvem a vina na hrůzách WW2 vštěpována dětem od malička, Rusku se žádné reflexe za zločiny marxismu-leninismu nedostalo. Poté, co se Sovětský svaz zhroutil po prohrané studené válce, nedošlo k potrestání viníků, Rusko nemuselo vracet uloupená území a obdobný proces, jakým byla denacifikace Německa, se také nekonal. Proto může dál ruský revanšismus lhát o minulosti a pokračovat novými prostředky ve válce započaté již Leninem. Boj o sovětskou interpretaci dějin a zachování symbolů sovětské říše ve vzdálenějším pohraničí Svaté Rusi je jenom malou částí této války.