Větší odpovědnost je daní za volný pohyb v lese
Hledáte-li u nás největšího společného nepřítele, může jím být třeba kůrovec. Mnozí ho vidí v Rusku nebo Číně, ale vždy se najde dost těch, kteří se víc bojí islámu, ba i otevřenosti EU muslimům. Kůrovec, to je jiná sorta. Není moc těch, kteří v něm vidí běžnou součást přírodního cyklu a vinu za kalamitu dávají špatné péči o lesy a krajinu. Leč v jednom smyslu kůrovcová kalamita prospívá.
Podle loňské novely lesního zákona a vyhlášky ministerstva zemědělství se mění postavení vlastníků lesů. Už nebudou odpovídat skoro za vše, co se vám v jejich lese přihodí. Posílí se zásada, že do lesa vstupujeme na vlastní nebezpečí. A to je vlastně návrat k normálu.
Žije-li moderní člověk na Zemi nějakých sto tisíc let, platí, že 99,9 procenta z té doby fungoval na vlastní nebezpečí. Dokázal přežít to, co bychom dnes považovali za nemožné. Aniž by znal slova jako odpovědnost, chtě nechtě ji musel rozvíjet. Tak se naučil přežívat, šířit se ven z Afriky i budovat civilizaci, technický a společenský pokrok. Natolik, že dnešní společnost Západu působí infantilně. Roli osobní odpovědnosti vytěsňují čím dál košatější byrokratické předpisy, které s jedinci i společností zacházejí jako s nedospělými. Takové předpisy i v Česku stanovily, že spadne-li na vás uschlý strom, hlavní odpovědnost (a povinnost odškodnění) nese vlastník lesa.
Pokud tuto přísnost uvolnila kalamita kůrovce, pokud stát uznal, že kalamitní souše nelze odtěžit tak rychle, aby zmizelo veškeré riziko, pak vsadil na zbytky osobní odpovědnosti za pohyb v lese, jež v nás z pravěku zůstaly. Je to dobře. Je to určitě lepší, než aby majitelé lesů z bezpečnostních důvodů vstup do porostů zakazovali. Uvědomme si i tuto věc. Ve srovnání s jinými zeměmi Západu je u nás poměrně velká svoboda pohybu v lese. Bez ohledu na jeho vlastníka v něm můžeme volně chodit, ba i sbírat plody. Musíme-li „strpět“ větší osobní odpovědnost za vlastní bezpečí, je to jen druhá strana mince volného pohybu v lesích.
LN, 7.1.2020