Neházejte hady do jednoho pytle. Nemějte vůči nim předsudky. Nejsou všichni stejní. Jen někteří jsou smrtelně nebezpeční. A kazí to těm ostatním, kterých je jistě naprostá většina. Nebo ne?

Přiznám se, že hady tak nějak zevšeobecňuji. Ne, netrpím strachem, a už vůbec ne chorobným z beznohých plazů. Chápu, že mají v přírodě často nezastupitelnou roli. Chápu, že zbavují prostor mnohých škůdců. Jsem ochoten hada vzít do ruky a v případě mláďat hada nejedovatého je mi to dokonce příjemné. Ba dokonce jasně vím, že když to nemá nohy, a přitom to má šupiny a rozeklaný jazyk, nemusí to být nutně had. Může to být neškodný slepýš.

To mi však nebrání, abych byl vůči hadům ostražitý. Ani po důsledné snaze učitelů nerozeznám se svými několika dioptriemi na první pohled zmiji od užovky. Musel bych se přiblížit na velmi malou vzdálenost. Pak bych snad bez problémů viděl pověstnou klikatinu na zádech. A stihl-li bych to, utíkal bych. A pak tu jsou ještě takové veselosti, jako je korálovec a korálovka. Jeden z těchto červenočerných hadů je smrtelně jedovatý a agresívní, druhý je prý až pruhovaným mazlíčkem. Nikdy si rozdíl v jejich zbarvení nezapamatuji.

Jistě lze namítnout, že had explicitně na člověka neútočí. Najmě jedovatý. Možná snad nějaká osmimetrová krajta, která nemá problém nasoukat i jedince mé figury do jícnu. Jenže existují hadi, kteří zaútočí vždy. Zda je důvodem přirozená agresivita či jen malý mozeček, který jim neřekne, že je rozhodně neohrožuji, nevím. Nejsem herpetolog.

A tak neříkám své malé dceři, že hadi jsou fajn a milí a neškodní a vůbec. Když jdeme v létě u nás v Pošumaví na nějakou suchou, kamenitou a prosluněnou stráň, budu chtít, aby si vzala i v parnu holínky. A v předtuše možného střetu tu a tam udeřím holí do země. A zadupu. Hadi neslyší. Ale cítí otřesy. Pak snad zdrhnou. Mimochodem, já tam nechodím exploatovat. Jen na návštěvu. Přijdu, pokochám se a zase odejdu. To ale, sákryš, nedává zmiji právo mne hryznout.

Stejně tak nemám potřebu hady doma chovat. A nenavštěvuji ty, kteří chovají. Obvykle se chlubí s děsivým úsměvem, jak jim onehdá nějaká ta jedovatá či škrtící potvora utekla. Pak chodili v holínkách i doma a hledali a hledali, až nakonec s úlevou našli. Kromě toho hadi smrdí. Kdo byl v ZOO, ví, co myslím. Kdo byl na návštěvě u herpetologa, rovněž. Jak jsem sám na vlastní nos zažil, smrdí pekelně i jeden jediný exemplář hroznýše v bytovém teráriu.

Tudíž mohu říci – ano, nemám nic proti hadům. Pokud si bez mého souhlasu neudělají svobodné rejdiště v mém domě. Či dokonce v mé vaně. To pak budu řvát a bez rozmýšlení nebohého hada, pokud na mne přímo nezaútočí, vynesu do přírody, kam patří a odkud přišel. Nebo jej v případě jeho agrese sprovodím ze světa. Tak to holt chodí. Nebojím se jich. Ale jsem vůči nim ostražitý.

Je mi ale jasné, že divní lidé, kteří se sdružují například zde či zde a zde, ba dokonce sama Cameron Diaz, mne nazvou ofidiofobem. Je to pro ně jednodušší než pochopit, proč existují lidé s jiným vztahem k plazům, než mají oni. Oni jsou totiž zvláštní bytosti, které budou hady vynášet do nebes i v smrtícím objetí pythona. Zřejmě si nedovedou představit lepší domov než ložnici pokrytou změtí hadích těl. A nejraději by se sami hadem stali. Asi si s nimi nikdy neporozumím. Had v mé vaně nemá co dělat.

(Článek jsem chtěl původně věnovat soužití s islámem.)