Jiřímu Stránskému k pětaosmdesátinám

Z Jiřího Stránského, v těchto dnech pětaosmdesátiletého, si nejvíc vryjete do paměti oči. Je málo tak intenzívních pohledů, zkoumavých a zkoumajících, vzývajících smích téměř za každou cenu a v každé situaci. Možná proto, že viděly tolik neštěstí. Poznal lidskou velikost a lásku, stejně jako všechny odstíny člověčí malosti, syrové zbabělosti a zrady. Přežil nepřízeň osudu a dočkal se uznání.

Mohl by se uzavřít, ale stále žene sebe i ostatní k podávání svědectví a k upřímnosti ohlédnutí za komunistickou dobou ponížení. Má dva dobré důvody. Má svědomí, tedy povinnost k pravdě a nepokoře vůči bezpráví, a hlubokou lásku k této zemi. Muž se srdcem kovboje a skaut, dokonce nositel nejvyššího skautského vyznamenání Řádu Stříbrného vlka. Asi je to v rodině – ten nepokoj a rebelie vůči nespravedlnosti. V sedmnáctém století jeden z jeho předků, pobělohorský emigrant Pavel Stránský ze Zapské Stránky napsal v exilu dodnes vychvalované dílko „Na nedbalého Čecha učiněný okřik“. Krásné slovo, ten „OKŘIK“ – znamená „obrana“.

V roce 1980 napsal Jaroslav Seifert Poctu Vladimíru Holanovi - a v ní tento obraz:

V té zpropadené voliéře Čech.
rozhazoval své básně s pohrdáním
jako kusy krvavého masa.
Ale ptáci se báli.

Není nikoho, na koho by ten obraz o generaci později platil víc než na Jiřího Stránského. S jednou moc důležitou výjimkou. Tenhle věčný mládenec s horoucím srdcem má rád lidi - a nebojí se jich. Ví, že jednou těch slušných bude víc než těch zbabělých a ustrašených. Proto píše dál. Protože přibývá skautů. A vedle těch ustrašených přibývá i lidí slušných a pravdivých.

Jen piš, Stříbrný vlku! I na těch pár posledních pár schodech, co chlapům i nechlapům bez rozdílu po pětaosmdesátce ještě zbývá – to bude stát za to.