GLOSA: Můj počítač mě potřebuje
Podobným nenápadným žroutem času stal můj počítač. Mám ho sice jen něco přes rok, ale má vrtochy předčasného starce. Potýká se s nedostatkem paměti, při vysokém výkonu se zadýchává a všechno mu trvá déle než dřív.
Každou chvíli se rozsvítí kontrolka pro harddisk a ozve se usilovné chroustání. Zapnutí se stalo zdánlivě nekonečným martýriem a otázku „Program ten a ten neodpovídá. Chcete ho ukončit?“ dostávám častěji než maily od čtenářů.
Ale zdaleka nejhorší je, že mě do svých problémů vtahuje. Dožaduje se mé asistence, která spočívá výhradně v tom, že ho nervózně sleduju a čekám. Snažil jsem se plonkového času nějak smysluplně využít, například tak, že jsem si na stůl připravil knížku nebo noviny. Ale nefunguje to.
Počítač mi nedovolí, abych se soustředil na něco jiného. Jakmile jen na chvilku odběhnu, trestá mě zbytečnými dotazy typu: „Opravdu chcete tento program ukončit?“, po jejichž položení ustane s jakoukoliv činností a jen mě potměšile pozoruje. Když ho odbydu, reaguje totálním zhroucením. Musím ho pak restartovat, což zabere další minuty.
Vylíčil jsem své problémy kamarádovi v hospodě. „Tohle přesně dělala moje bejvalá!“ vykřikl. Vypili jsme dvě piva a on mě přesvědčoval, že si musím koupit nový počítač. Tak jako on se rozvedl a znovu se oženil.
Chtěl jsem objednat třetí pivo, ale zarazil mě. „Promiň,“ řekl, „ale musím být do jedenácti doma. Když nejsem doma, nemůže moje nová žena usnout.“ A odešel. I tak jsem si to třetí pivo objednal. A v duchu se rozhodl, že s tou výměnou počítače ještě nebudu chvátat.
(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme)
Převzato z blogu Extra se svolením autora.
