Svět je věru fascinován, že Václav Havel zemřel ve stejný den jako Kim Čong-il – a všem novinářům se tu sám nabízí snadný námět, jak poutavě popsat černou a bílou. Když nám zemře otec, jistě nás ovládne smutek. Když zemře vrah, každý nejspíš cítí cosi jako zadostiučinění. Avšak i otcové bývají vrahy, a i vrazi mívají děti…

Média si s gustem vychutnávají ten cirkus v Severní Koreji, kdy všichni málem pláčem bijí hlavou o zem. Nemohou si prý dovolit neplakat – nepochybně. Je jisté, že takový odvážný jedinec putoval by záhy do gulagu. Je to určitě hrozné pro mnoho lidí, kteří měli tu smůlu, že se v té zemi narodili, a jsou přitom obdařeni něčím vyšším než bahenní pamětí dobytka. Ty jsme nicméně zřejmě v televizních záběrech nezahlédli. Nemyslím si ovšem, že všichni, ba ani většina z nich že by si tam na něco hrála – naopak, oni jistě opravdu, autenticky truchlili – neboť to nebyla pro ně otázka politická, ale náboženská: severokorejská komunistická společnost je religióznější než jakákoliv jiná současná. Jejím božstvem je rodina božského Kim Ir Sena, o to sekulárnější, že jde o bytosti z masa a krve, lidi jako všichni ostatní. Zemřel jeho syn a jako by zemřel Kristus – nevěřím, že ty slzy, zejména co jsme je viděli v televizi, byly hrané. Lidé jsou různí – jací jsou ti v Severní Koreji, to buďme rádi, že si ani nedovedeme představit…

A na druhé straně – Jan Ruml trefně v čerstvém interview vypíchl, že Václav Havel sám by si asi nebýval byl přál, aby se kolem jeho osoby spustil takový cirkus, jehož jsme byli v posledních dnech v médiích svědky: ač jsem ho měl moc rád a je to pro mne největší osobnost, jež současně se mnou kdy v české kotlině žila, i já už toho mám plné zuby, každý den jen slyšet a číst neustále další a další svědectví všech jeho sousedů, známých a náhodně se s ním kdy setkavších o tom, jaký byl - všeho moc škodí. Skoro mám už i pocit, že mu to ti vysedávači dělají schválně: málem je to už totiž, jako když zemřel Brežněv – trochu pak i člověk chápe prosťáčky typu jednoho z mých spolupracovníků, mistra na dílně, obecně přizpůsobeného vlezdoprdelky, který kudy chodí, tudy na bývalého pana prezidenta nadává, že je to vlastně buržoa, který hájil jenom vlastní zbohatlické zájmy…

Zkrátka, čeho je moc, toho je příliš, tak nebo onak. Navrhuji tedy jediné – lidé: čo bolo bolo, terazky sme stále ještě na světě my: nechme už tedy ty mrtvé na pokoji - a buďme rádi, že ten náš nebožtík se nejmenuje Kim Čong-il…