Naoko vše krásné a fungující, v reálu jedno velké fiasko plné slibů a nadějí

Při otevření a četbě jakýchkoliv novin se běžný to čtenář skoro denně dozvídá o tom, jak v Česku krachují velké firmy a podniky, které do té doby zaměstnávaly desítky až stovky prachobyčejných lidí. Tyto negativní zprávy však střídají další, které informují o tom, jak stále více lidí páchá sebevraždy často z finančních pohnutek.

Českým politikům, ať již ve velké politice nebo i těm komunálním, to však tak nějak nevadí. Proč by také mělo. Za své posty přece pobírají tučné mzdy a příspěvky. Zatímco tak z dosud zaměstnaných se stávají najednou skoro bezdomovci, díky šílené vládní i komunální politice, samotní politici si naopak žijí jako velcí mocipáni, na které jsou často zákony i morální hodnoty krátké.

Přesto však stále každodenně slýcháme v médiích od toho či onoho vládního politika, komunálních politiků či samotných ministrů, že nezaměstnanost v Česku není až tak zlá a bude jistě časem lépe. Kdy nastane ten skutečný čas, ovšem není až tak jasné ve světle stále hrůzně vyhlížejících statistik o nezaměstnanosti. Teprve nyní ministerstvo práce zveřejnilo své statistiky, z nichž jasně vyplývá, že průměrný nezaměstnaný strávil v roce 2012 na úřadě práce 517 dní, což je o devět dní déle než v roce 2011. Průměrná podpora však stoupla o 434 korun, což je o 8 % vice než v roce 2011, a tím tedy stoupla průměrná podpora na 6029 korun. Jak je tedy jasné, práce je méně a volných míst ještě o to míň, když čekatelé jsou nuceni strávit na pracovních úřadech delší dobu. O výši podpory, kterou lidé získají, bychom jistě mohli se vší vážností říci, že "bída střídá nouzi". Vždyť při cenách energií, bydlení, potravin nezbude nezaměstnanému v kapse ani "flok".

A tak namísto budování lepších podmínek k životu obyčejných lidí, budování nových pracovních příležitostí a podobných pozitivních věcí potřebných ku prospěchu všech, se naši politici jen veřejně a mediálně zviditelňují s prohlášeními o tom, jak vše senzačně v této zemi funguje. A co ten nezaměstnaný člověk, který se ocitá často na pomyslné hranici bídy, co ten má dělat? Ten si musí asi poradit s tím, co je po ruce, vždyť všechno je vlastně v nejlepším pořádku.