Nestavte je proti sobě, Vlastu Chramostovou a Karla Gotta. Děláte jim ošklivou službu poté, co již odešli na věčnost, urážíte jejich rodinné příslušníky, kteří právě teď mají těžké chvíle, a mnohé to vypovídá o vás, kdo potřebujete takový souboj post mortem vést. Mlčte už, konečně.
Oba jsou dětmi českého národa, oba vnesli svůj velký vklad do kulturní historie našeho národa a oba zaslouží velkou úctu. Oba byli bytostní profesionálové, svému umění dali veškeré své nasazení, jeden každý po svém. Vlasta Chramostová se svým zatvrzelým statečným postojem vůči KSČ po podpisu Charty 77 více než vyrovnala se svým mladistvým poblouzněním komunismem a spoluprací s StB. Karel Gott nic takového nedělal a dělat nemusel, ostatně nikdy nebyl členem KSČ a byl natolik významný, že jej ten režim potřeboval daleko víc, než Karel Gott potřeboval ten zparchantělý režim. Jak řekl u příležitosti svých 80. narozenin: „Nejsem člověk na barikády.“ Kdo jsme my, abychom soudili, proč Gott přečetl prohlášení Anticharty v ustrašeném auditoriu, anebo abychom soudili, proč to Chramostová podepsala Státní bezpečnosti zkraje hrůzných 50. let, v době bolševického teroru ruského střihu? Oba měli jedno společné: byli vlídní lidé.
Uctěme jejich památku každý po svém a vykašleme se na trapné moralizování zjevně trvale frustrovaného Tomáše Halíka nebo Pavla Rychetského či na devótní chování politiků, kteří vlezou do každé řiti, když jim to přinese nějaké to procento voličské přízně. Jsem si jist, že oba slavní zesnulí budou ctěni i po padesáti dalších letech, zatímco o dvou jmenovaných i o současných politicích neštěkne ani bezuhlíkový pes.
A takhle my tady žijeme.