Je snazší vygumovat jméno vraha než jeho video

Slyšíme-li slovo šaman, vybavíme si leccos. Třeba dávné kultury předků: i lovci mamutů na Moravě měli šamany. Či odlehlé kultury v pralesích: v Amazonii šamani fungují i teď. Nebo soudobé alternativce, kteří za šamany jezdí na Sibiř. Ale cosi z šamanství přežívá i v nejrozvinutější západní civilizaci. Novozélandská premiérka Ardernová prohlásila, že udělá vše pro to, aby pachateli hromadné vraždy v mešitách města Christchurche zabránila v získání slávy, po níž prahne. A zdůraznila, že nevysloví jeho jméno.

Na tom něco je, což je známo už od dob Hérostrata. Ale také se ví, že damnatio memoriae, římský trest zatracení památky (odstranění jména, přetesání soch, přemalování obrazů a tak), není moc spolehlivý. Ostatně Hérostrata zná každý i po 2400 letech. Má-li se jméno zločince skutečně vymazat ze společenské paměti (či jen alespoň udělat vše pro to, aby se nestalo celebritou), znamená to návrat k praktikám šamanství či tabu. To není výsměch ani odsudek, jen konstatování faktu, že i nejmodernější lidé si v sobě nesou leccos dávného.

Jezídi, vyznavači předislámského náboženství Kurdů, mají tabu zabraňující vyslovit slova se sekvencí hlásek š a t, neboť ty evokují šajtana, tedy satana. V takovém duchu se vyjádřila i novozélandská premiérka. A není sama. Nevyslovování jmen arcizločinců a opisy pomocí obecně známé lokality či data činu (22. červenec na ostrově Utoya = Anders Breivik) patří k současnému šamanství či spíše k pudu sebezáchovy, který se vyspělé západní společnosti snaží šamanstvím naplnit.

Ale stejně se vnucuje otázka. Má toto šamanství šanci v souboji s technologií digitální éry? Éry, která potlačila veškerá tabu a v níž digitální stopu nelze nikdy zcela vymazat? Nic proti vymazání vrahova jména, i když média to asi respektovat nebudou. Ale vymazání vrahova videa – jehož zrůdnost se opírá o to, že je snímáno z pohledu střelce a až příliš připomíná počítačovou hru – je prakticky nemožné. Na elektronický vesmír jsou i šamani krátcí.

LN, 20.3.2019