Jako jednoznačně heterosexuální muž musím o svém titulku napsat, že je to v podstatě volovina. Můj problém je totiž naštěstí čistě technického rázu. I přes svůj značně pokročilý věk ženy „návidím“ (opak nenávisti). Obdivuji mnoho jejich schopností. Jak dokáží snést porodní bolesti, jejich nekonečnou lásku k potomkům a ve většině případů i obětavost a doslova neuvěřitelnou schopnost přetvořit si partnera k obrazu svému. Ženy jsou prostě úžasné!

Tento můj veskrze pozitivní pohled na ně se ale mění v okamžiku, kdy se mi v telefonu počítačové „help-linky“ ozve věta pronesená mladým ženským hlasem: „Co pro vás mohu udělat?“

Protože se v běžných technických věcech, včetně počítačové problematiky, docela dobře vyznám, obracím se na telefonickou pomoc jen při řešení skutečně složitějších pro­blémů s počítači, s jejich příslušenstvím a programy. Rozhovor s „technickou poradkyní“ má pak ve většině případů standardní průběh:

V první fázi se jí pokouším co nejjednodušeji a nejsrozumitelněji popsat podstatu pro­blému, který aktuálně potřebuji pomoci vyřešit. Na běžně nabízené rady, jako třeba restartujte počítač, vyřaďte některé části antivirové ochrany a podobné, obvykle ani ne­dojde, neboť dívce předem nahlásím, co všechno už jsem prakticky zkusil, než jsem se jí odhodlal zavolat. Pak z její strany následuje několik pokusů o rady sofistikovanější, které jsou však většinou vysvětlovány způsobem, který ani jako člen Mensy nedokáži pochopit.

Psychicky již naprosto vyčerpaná poradkyně nakonec po deseti minutách perného dia­logu odevzdaně prohlásí: „Víte co, já vás přepojím na kolegu.“

Kolega to zvedne, představí se jménem a pronese mne již poměrně iritující slova: “Jak vám mohu pomoci?“

Vyslechne můj stručný monolog a zavelí: „Najděte v počítači tu a tu složku. Máte ji? Nyní ji rozbalte a najděte ten a ten konkrétní soubor a otevřete ho. Ovladač má název xxx. Po otevření zvolte nastavení. Máte? Přečtěte mi, co přesně je tam napsáno. Dobře. Nyní vám nadiktuji, co tam místo současného textu vepíšete. Máte tužku? Tak si prosím napište: bleblebubukuku. Vepsáno? Tak to teď potvrďte Entrem. A nyní zkuste program znovu spustit! … No vidíte, … a je to!

Má slova vřelých díků muž-poradce s vrozenou skromností odmítá a náš rozhovor za­končuje znovu tou z mého pohledu blbou otázkou, doplněnou o slůvko „ještě“. Odpovídám, že jsem již naprosto spokojen a šťasten. Tedy téměř. Na mou otázku „A nemohl bych získat telefonní spojení přímo na vás?“ odpovídá záporně. „Nám to rozděluje počítač automaticky.“ Škoda, konstatuji a pln obdivu a uznání se s ním loučím.

Po mnoha podobných zkušenostech jsem dnes již tak drzý, že při zaslechnutí ženského hlasu na lince technické podpory prosím rovnou o přímé přepnutí na kolegu, s nímž jsem „jako“, před chvílí mluvil. Souhlasím s každým navrženým jménem, jen když je to chlap.

Ano, klidně mne udejte ministryni Marksové. Jsem totiž jednoznačný pohlavní diskri­minátor. V zájmu spravedlnosti však musím uvést, že střídavě diskriminuji obě strany. Na­příklad při úsilí o postupné zajištění „dodávky“ tří dcer jsem zase naprosto jednoznačně diskriminoval muže. Tak mi to, prosím odpusťte. Všichni.

P.S. Tímto se ze srdce omluvám čtyřem dívkám (ženám), které mi na lince technické podpory poskytly skutečně skvělou odbornou službu. Ale moje statistika je poměrně neú­prosná, protože 8 % spokojenosti s výsledkem složité technické poradenské činnosti mne navádí k tomu, abych chtěl k telefonu při počítačovém maléru zase raději chlapa.