Tahačky s ne/jmenováním Jana Lipavského ministrem zahraničních věcí dotahaly. Pan prezident se zachoval státnicky. Země v krizi potřebovala novou vládu co nejdříve. Zazvonil zvonec a pohádky je kon… Ne, není, protože tohle není pohádka. Tohle je státní moc. A její konec není pohádkový, protože žádného není. Line se odnepaměti donepaměti. Jejími kapitolami prochází sourozenecká dvojice chvilkového štěstí domněle definitivních triumfů a nepřiznaného zoufalství vytěsňovaného do budoucna tak dlouho, až… Na zoufalé AŽ jsme si právě zadělali. Než těsto vykyne, vyplňme čas představením ingrediencí. Aby tu něco pohádkového přece jen bylo, hned prozradím, že jsou tři:

1. Odložený kompetenční spor. Válka o výklad prezidentsko-premiérských pravomocí na Mars nefrnkla. Pouze stávající premiér vyhrál bitvu nad stávajícím prezidentem, neboť ten první je stále silnější a ten druhý stále slabší. Co ale až, dejme tomu, za pět, deset, dvacet let se váhy vyrovnají? K rozsouzení Ústavním soudem jsme odsouzeni. Jenom nevíme, kdy a za jakých poměrů. Každé volby orámuje němá tvrdošíjná otázka: „Uzná prezident sněmovní většinu?“ Kdyby došlo na kompetenční spor před konstitučním tribunálem nyní, mohly mít příští generace o starost méně. Alespoň o nějakou.

2. Právo, kam se podíváš. Přetahovanou kolem Černínského paláce doprovázel povzdech o nevhodnosti řešit politické spory soudně. Ano, nevhodné. Stejně jako u sporů rodinných, sousedských, obchodních... A stejně jako ony i ty politické budou spět k soudnímu rozuzlení pravidelně. Vina neleží na pověstné nenasytnosti právníků. Výhonek všeho toho nepřeberného handrkování pod krovy justičních areálů raší z klesající ochoty hledat Pravdu. Společnou. Takovou, kterou netřeba vepisovat pod paragrafy. Kterou valná většina přijímá po vzoru kyslíku samozřejmě coby podmínku života. Absolutní. Čím níže se řečená ochota hrbí, tím mohutněji se musí činit ti, již jsou nadáni zvláštními nástroji vnutit kdysi přirozený výklad kdysi přirozených věcí. Zvykejme si. Nebo obraťme svá srdce.

3. Zahraniční fandové. Nepěstujeme si zahraniční politiku. Chováme si zahraniční fankluby. A jsme v tom kolektivně natolik po uši, že nám ten bizár nepřijde ani trochu bizár. „Diskusi“ o nominaci Jana Lipavského očarovaly sektičky hašteřící se do poslední kapky virtuální krve o to, s jakýmiže státy světa se ideální šéf českého „zamini“ musí ztotožnit. Jeden v úvahách chyběl – Česká republika.

Psáno pro Konzervativní noviny

Autor je profesí právník, ve volném čase básník.