Kdysi, počátkem sedsmdesátých let, v době tuhé "normalizace", jsem co směnový pracovník seděl dopoledne s dvěma kolegy v mělnickém paneláku u sklenky vína. Směnaři mají totiž poněkud jiný systém života. Kdo to zažil, ví, kdo to nezažil, těžko pochopí.

Domácí pán pustil televizi - co zvukovou kulisu. Po chvíli jsme zjistili, že běží sovětský film o soudruhu Leninovi. Někoho zaujala pasáž, kde Iljič byl týrán až tak brutálně, že si musel v carské ťurmě vlastnoručně umýt okna svého pokoje.

V tu chvíli mne cosi napadlo a zaběhl jsem domů pro cívkový magnetofon Tesla Uran (cena 2600 Kčs, což bylo více, než můj měsíční plat).

Na pásce byla scénka pana Vlasty Buriana, jedoucího na pohřeb "starýmu Berounskýmu".

Vypnuli jsme TV zvuk a k obrazu pustili Buriana. A stal se zázrak - asi minutu pan Burian jakoby daboval Iljiče, klapajícího hubou na obrazovce. Naše trio se poté jednohlasně usneslo, že soudruh Lenin se tímto momentem stal Starým Berounským.

Na Mělnicku se to rychle ujalo. Před pár léty jsem toto pojmenování Iljiče zaznamenal i v celostátní TV. Udělalo mi to obrovskou radost.

V souvislosti s tahanicemi p. Svěráka o vlastnictví slov si kladu otázku - neměl bych někoho žalovat? A chtít peníze, peníze, peníze.......?

Tohle mi zaťukalo v paměti při současné neuvěřitelně medializované čuňárně p. Svěráka. Měla by být vůbec slova považována za vlastnictví? A na jak dlouho? Podle jakých měřítek?

Spáchá-li někdo technický objev, lze patentovat. Za úplatu a podle celkem srozumitelných pravidel, neb technika od nepaměti taková pravidla má, bez nich se nemůže obejít. A na dobu určitou.

Milý autore, napsal jsi román, sbírku básní, složil hudbu, vytvořil jsi tedy specifické, leč - zboží. A prodal jsi je producentovi, který nese riziko, zda je se ziskem prodá dál - konečnému uživateli.

Co ještě chceš? Spokojený a bezpracný život navěky z poplatků za to, že ten či onen použil slovní spojení, jež jsi dříve publikoval Ty ? A byl jsi opravdu první? Kdo a jak to bude zkoumat, dokazovat, soudit? A za čí peníze, táži se já, jako daňový poplatník?

A kde je konec takových způsobů? Kam až budeme zkoumat, hádat se, soudit se?

To Vám, některým umělcům s velkým U opravdu již nestačí OSA Nostra, které platím díky idiotské politice tohoto státu povinné desátky za každý nosič, na který ukládám své vlastní texty?

Tak se táže