Mám před sebou obálku E15 z 2. ledna tohoto roku s titulkem „Rok velkých výročí“, naše osmičky se zase probudily k životu. 

Ač vzhledem k věku jsem celkem slušným pamětníkem, nebylo mi dáno prožít ten slavný 28. říjen 1918, který my stále slavíme, zatímco bratři Slováci z něj většinou mají bolení hlavy.

Nemluvě o revolučním roku 1848, kteréžto téma jsme měli na výběr při písemné maturitní zkoušce z jazyka českého, jehož výsledkem byl nástup mladého, později stařičkého mocnáře Františka Josefa druhého.

O tomto roce mi ani nikdo z rodiny nemohl sdělit své osobní dojmy, zatímco o slavném roku osmnáctém jsem měl přehršel informací od prarodičů, rodičů, příbuzných, i třeba učitelů. Bylo jich tolik, kteří s láskou vzpomínali (nemám v rodu žádného obyvatele pohraničí německého původu), že musím věřit, že to byl opravdu dvouměsíční svátek, do té doby jen příšernost vlekoucí se války, pak samostatný stát a konec vraždění.

Ostatní velká osmičková výročí si pamatuji až moc dobře. V září třicátého osmého roku na den mých sedmých narozenin mě otec probudil a začal mi rvát na hlavu protiplynovou masku, kterou jsme měli každý doma, ale nikoho nenapadlo si ji zkusit. Ten šok si pamatuji dodnes.

Čas do potupné Mnichovské dohody jsem strávil ve Vrchotových Janovicích, kde místní rozhlas nejprve vyhrával Hašlerovy písničky, nejvíc si pamatuji „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme“, projev nového ministerského předsedy generála Syrového – to je nový Žižka, ten jim to ukáže -, říkali nám dětem. Pak ta dohoda, prezident Beneš odletěl se svým plánem aeroplánem, posléze jsme tu Prahu nedali zbourat a raději ji vydali.

Povězte mi, prosím, co je na tom výročí velkého?

Rok osmačtyřicátý si s událostmi pospíšil už na únor (psával se s velkým Ú), já měl dva roky do maturity, moc jsme mezi sebou ve škole debatovali, na výzvu ke vstupu do ČSM pravil Miloš Bergl, můj spolužák, že tam půjde, až bude muset, pan profesor matematiky Jelínek odpověděl nádhernou větou „Nikdo vstoupit nemusí, ale následky si přečte sám!“, kterou jsem slýchal v různých obměnách další nekonečná léta.

Ti, kteří měli hájit demokratické svobody, pořádali bál, zatímco ozbrojená pěst dělnické třídy vtrhla do ulic.

Toto výročí je horší, protože nacistická okupace skončila po šesti letech, a tentokrát byl konec v nedohlednu. Ke slávě žádné důvody, ba ani k velikosti. K puči je ovšem třeba bedlivé přípravy, snad jen to je možné ocenit.

A pak slavný rok šedesátý osmý, to jsme se zase (ti méně chytří z nás) dali nalákat představou, že by se komunistická strana dala reformovat, vždyť kromě zrušení cenzury se o všem dalším vedly jen řeči, loutkáři v pozadí o žádné reformy neusilovali, to jen my Kašpárci jsme cukali svými nitěmi. A hleďme, byli jsme na očích celého světa ve své bublině, která tak splaskla 21. srpna.

I to málo bylo našim ozbrojeným přátelům přespříliš, a tak nám tak říkajíc zatrhli tipec. Ta druhá okupace měla trvat třiadvacet let, téměř čtyřikrát déle než nacistická, počítám do odchodu posledního vojáka.

Tak to je leda pro výstrahu, ale velkého na tom výročí není pranic.

Zajisté moudře se odsunul převrat až na konec roku osmdesátého devátého, o rok předtím jsme mohli mít další smutné výročí, takhle jsme se osvobodili předposlední před Rumunskem, pokud si pamatuji, a v nádherné vzorné poklidné atmosféře. Zato s rozdělením státu jsme si o několik let přichvátli.

A nyní nás čeká další významný osmičkový rok, nevím, co dobrého přinese. Myslím, že budeme mít nadále osvíceného panovníka, který zvítězí ve volbách i bez kampaně, vládu bez důvěry, která bude důvěrně měnit zaběhlé zvyklosti, ale to jsou ještě předpovědi.

Ale je tu co slavit už teď. Komunisté, tento předvoj, po nejhorším volebním výsledku voleb od svého založení v roce 1921, se opět bedlivě připravili a hýbou zatím parlamentem, jistě pohnou i vládou, kterou se ostatní rozhodli ignorovat.

Mnozí mi budou klnout za poslední odstavce, na omluvu bych dodal, že do pražských kaváren skoro nepáchnu. Zato k volbám, ač nemusím, zvednu zadek vždycky, ba nyní již jen o poschodí výše.

Na otázku dle Karla Havlíčka – A byl jsi v Rusku? - mohu odpovědět ano, ne však ANO.

Těm, kteří budou bez ohledu na mé šplechty slavit, doporučuji heslo

„Slavme slavně slávu slavných Slávů, slavně slavenou.”