Začnu příběhem z dětství. Vidím to jako dneska. Bylo chladné sobotní dopoledne. Lehce rozmrzelý otec mne vtáhl do reálsocialisticky vyzdobené železobetonové nálevny Astra na okraji náměstíčka vytvořeného mezi paneláky. Prošel podél řady stolů pokrytých bílými ubrusy k cedulce T-Ž. Postarší otylá paní v bílé plisované blůze zalistovala v jeho občance, nahlédla do seznamu před sebou, cosi zaškrtla, a káravě pronesla: "No už na tebe čekáme soudruhu, proč tak pozdě? Tady u mě jsi úplně poslední!"

Otec sklopil zrak, zamumlal cosi o nedostatku času a převzal od úřednice nějaký papír. Pak se otočil, vhodil ho do urny a než jsem stačil položit první všetečnou otázku, vytáhl mě proskleným zádveřím ven.

Tam už jsem se chopil iniciativy:
"A koho jsi volil?"
"Nevím."
"A proč jsi nešel za tu zástěnu?"
"Jo, to by mě hnali!"
"A to jsi tam nemusel někoho vybrat?"
"Ne, tam je jen jedna možnost."
"A kdo tam teda byl?"
"Nevim."
"Ale co se tam tedy volí?"
"Nic."
"A proč tam teda chodíš?"
"Protože musim a buď už zticha, ještě tě někdo uslyší."

Za dva dna pak psali v Rudém právu, že Komunistická strana Československa získala ve volbách 99,8 % všech hlasů.

Druhý příběh je spíše anekdotou, ale výborně se sem hodí. Jeden Čech se v době normalizace dostal do Anglie. Během pobytu se setkal s nějakým váženým Angličanem a dlouze mu vyprávěl o tom, co se u nás děje. Po nějakém čase se Angličan zatvářil ustaraně, zabafal z dýmky a optal se:
"Hmm... a hovořil jste o tom se svým poslancem?"

Některé články a komentáře či poznámky, které jsem v poslední době četl, mne jen utvrdily, jak rychle se v téhle republice zapomíná a jak rychle se z nás stali "Angličané". Pokud někdo tvrdí, že si občané Krymu prostě jen zvolili, kde chtějí žít, a my ostatní to musíme respektovat, připadá mi, že autor takových slov buď spadl z Marsu, nebo se narodil hluboko po roce 1989 a nebo si nevidí ani na špičku nosu.

Jistě, je možné, že se ruská menšina na Krymu skutečně cítila v ohrožení. Pak ale nevidím důvod, proč nevyvolala referendum sama. OK, nebudu se tvářit, že věřím, že by takové referendum nemohlo být manipulováno že strany Ukrajinců. Pak ale mohlo Rusko na mezinárodním poli prosadit, aby taková volba proběhla pod dozorem OSN, třeba i s významnou účastí pozorovatelů z Ruska. Pokud ovšem Rusko Krym nejprve vojensky obsadilo, pak teprve uspořádalo referendum a navíc ještě zabránilo vstupu mezinárodních pozorovatelů, prostě se nemohu zbavit podezření, že se jednalo o stejnou frašku, jakou importovalo k nám po únoru 1948.