Kdysi jsem četl nebo slyšel, už nevím, zamyšlení o tom, kam se podějí třeba amputované končetiny. Jestli je vyhodí, v tom případě kam, nebo je nějak komisionelně zničí... Autor byl nakloněn myšlence, přirozeně v nadsázce, že by se pro uříznutou nohu udělala rakvička a ta by byla pohřbena.

Jenže téma je poněkud složitější. Odpůrci potratů se ohánějí, kromě argumentačně sterilního ohánění se životem coby „božím darem“ (musím to psát malými písmeny, abych se vyhnul protestům obyvatel Božího Daru), tím, že člověk je bytostí hodnou toho označení a ochrany od početí.

A teď přicházím já, celý v bílém (jak praví sem se hodící pointa vtipu). Není výjimkou, když se narodí dítě mrtvé. Jak vidno, vyhýbám se konfliktnímu a odmítanému umělému přerušení těhotenství. Lékařsky vzato je porod mrtvého dítěte potrat a jako s takovým je s ním zacházeno. Je to vzorek, tkáň, nikoli člověk. Tudíž putuje tam, kam amputované končetiny. Jenže: jak to, že se neozývají ti, kdo tvrdí, že vlastně umřel člověk? Tudíž: a) byl porozen, tedy je třeba vyplatit porodné, b) umřel, tedy je třeba jej pohřbít, c) věřící budou chtít jej pokřtít. O zapsání do matriky, volna na pohřeb atd. ani nemluvě.

Zdá se vám to cynické? I kdepak - je to jen logické rozvinutí hypotézy, kdy vzniká člověk. A je zřejmé, že ti, kdo tvrdí, že člověk vznikne v okamžiku početí, mají před sebou ještě hodně práce. Nemluvě o kšeftu, který z toho pro rodiče a havrany plyne.