Ráda bych věděla, kde mám domov, to místo, kde mohu být v bezpečí, kde najdu útěchu, povzbuzení, sympatie, kam se mohu vždycky dychtivě vracet, kam zalezu jednou poraněná na duchu lízat si své soukromé rány; a jista si pevností a neměnností svého domova se za něj i ráda poperu. Ale kde je, ten můj domov? Země, ve které se hroutí domy, mosty, vláda, půda se propadá v parku i pod budovami; kde mě každou chvíli zaskočí nečekaný malér v podobě výpadku elektrického proudu v celém městě či po šestnáct let nedoručované pošty, ještě v pytlích pod zemí…?

Když zašumí voda po lučině, tak tam honem postavíme přehradu a tu lučinu zaplavíme. Když zašumí bory na skalině, aby měly strach z kůrovce, jinak bude skalina vcukuletu bez borů.. Kde je v opovržení učení, nabádající k úctě k bližnímu ; a hrubost, která se rozšířila mezi lidmi , mezi generacemi, stavy i pohlavími přechází i do umění, toho zrcadla i návodu k soužití lidí…

Je to domov, když je tak časté zabrat dům, vystavěný otci pro jejich potomstvo, aby měly DOMOV? Když na místě, kde stával ten můj domov, jsou obchodní řetězce? Je to domov, když dávno už není vzorem pro jiné země, naopak, bere si jiné země za vzor, idol, argument? Nebo když se utěšuje, že jiné země jsou na tom hůř o zemětřesení a tajfuny…?

Musím to vyjádřit slovy básníka: “tam kde nejsi, tam je štěstí“? Je tohle domov, pro který by jeho syn a dcera rádi nasadili svůj život ? A je to domov, který by toho byl hoden ?

Kde domov můj, ptám se. Já.