Starověcí Řekové se pokoušeli odmytologizovat svět. Skoro si snad i mysleli, že jimi započatý proces ústící v osvícenského racionalistu nemůže být dovršen jinak než vítězstvím rozumu. Kdyby se chudáci starověcí Řekové podívali na dnešní společnost, museli by se zděsit.

Pravdou je, že my už nevěříme na Eurynomé, která povstala z chaosu a tančila po mořské hladině, dokud ji neznásilnil had Ofión, načež se proměnila v holubici a snesla vejce, z něhož se vyklubaly veškeré věci. Smutným dovětkem je, že nevěříme jenom proto, že už nemáme takovou představivost. My totiž věříme v daleko přízemnější mýty.

Věříme, že vše musí neustále růst, neustále se vyvíjet. Když nám peníze na účtu samy od sebe nerostou dostatečným úrokem, tváříme se, jako bychom byli okrádáni, když HDP vzroste jen minimálně nebo dokonce poklesne, ohlašujeme krize a přeme se jen o to, zda bude zakolísání jedno jediné nebo se bude jednat o tzv. dvojité V, posléze snad dojdeme i k trojitému a čtvernému V. Ještě jsem neviděl žádného ekonoma, který by odpověděl na otázku, proč vlastně potřebujeme ten růst? To slovo je tak oblíbené, že dokonce máme termín záporný růst, kterému už nerozumím vůbec.

V argumentech politiků se slovo růst objevuje stejně tak často jako u ekonomů. Jedna strana obviňuje druhou, druhá třetí a třetí první, že její program dovede stát k bankrotu (růst národního hospodářství bude záporný), nebo v jiné variaci se varuje, že dojde k ožebračení těch nejchudších, popř. středně příjmových, popř. nejbohatších, popř. všech bez výjimky.

A protože je růst zaklínadlem, vše je nutno modernizovat, zproduktivnit, objevit nové technologie a přístupy. My se tomu nejen podřizujeme, ale snad to již i přijímáme, jezdíme dennodenně do práce v anonymním davu jako stádo. Vše zdánlivě funguje, dokonce mnohdy i roste. Až budeme staří, tak půjdeme na zasloužený odpočinek, pak budeme zpopelněni nebo nezpopelněni, každopádně ale pohřbeni. A mnozí z nás si možná už ani nepoloží otázku, zda jsme do onoho hrobu už dorostli.