K jednomu hrůznému zločinu přidali další. Hrůznější. Hovořím-li o Miladě Horákové, mám na mysli kromě ní všechny oběti justičních vražd komunistického režimu.

V mladším věku (před listopadem 89) jsem žil v naivní naději, že Milada Horáková byla popravena bez nelidského utrpení. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se, krátce po revoluci, seznámil v už svobodném tisku s průběhem exekuce. Rozbušilo se mi srdce, s tou úděsnou realitou jsem se nedokázal smířit. Platí to dodnes.

V tom článku bylo tenkrát uvedeno, a v pozdějších letech mnohokrát připomenuto, jak nekonečná doba uběhla mezi začátkem soudem nařízené vraždy a smrtí nevinné oběti. Přibližně patnáct minut!

Patřím k odpůrcům absolutního trestu. Důvodů je víc. Jedním z nich je i nechutné divadlo, které popravy provází, a zejména skutečnost, že mezi rozsudkem a výkonem bývá nezřídka propastný rozdíl.

Je-li někdo odsouzen k trestu smrti, rozumím tomu tak, že je odsouzen ke zbavení života ve zlomku času. Pokud to společnost neumí, nemá takový trest používat.

Proč?

Protože verdikt soudu zní TREST SMRTI, nikoli TREST SMRTI A MUČENÍ.

Milada Horáková nebyla odsouzena k mučení, přesto mučena byla: způsobem vraždy. Komunisté na ní spáchali dvojí zločin. Zavraždili ji a při tom mučili.

Popravy oběšením se provádějí od starověku. Když ne tehdy a v pozdějších staletích, tak v naší době je znám způsob, jak člověka zbavit života na šibenici, aniž by při tom prožíval muka.

Pokud takovou techniku nějaký režim nepoužije, ale aplikuje popravčí prkno se škrtidlem, na kterém se odsouzený udusí, tak jako Milada Horáková, pak je to režim sadistických bestií.

Ano, ti komunisté, kteří měli cokoli společného s vraždou Milady Horákové, byli sadistické bestie.

Srovnáme-li justiční vraždu Milady Horákové s popravou K. H. Franka, najdeme podstatný rozdíl: kat nacistické zrůdě podle popisu dobového tisku - poté, co jeho tělo na popravčím kůlu s krkem ve smyčce kleslo - „v bílých rukavicích přikryl tvář a strhl vaz“. Trápení Milady Horákové nikdo z komunistických katů podobným způsobem neukončil.

Proto, vidím-li dnes komunistické potentáty, předsedu Filipa u stolu řídícího schůze Poslanecké sněmovny, slyším-li je rozdávat moudra v médiích, když čtu příspěvky europoslankyně Konečné na blogu iDnes, velice často mi vytane na mysli sadistická bestialita, s jakou jejich političtí předci zavraždili Miladu Horákovou.

Říká-li se o komunistech, že co slovo, to lež, a co čin, to zločin, pak v případě toho, co souvisí s justičními vraždami spáchanými v 50. letech to platí beze zbytku.

Lež a na něm založený zločin. Zločin dvojí: vražda a mučení.

Čest a věčnou úctu zaslouží všichni mučedníci, kteří prošli komunistickým peklem.