GLOSA: Jsme Česká televize
Výjimek z tohoto smutného pravidla je čím dál méně. Těšil jsem se proto na dva pořady dvojky v pátek 28. března. Od 20.00 hodin na Planetu Zemi a od 20.50 na Jistě, pane premiére.
Místo toho jsem se plných dvacet pět minut od několika zasvěceně hovořících pánů dovídal, že hokej je hra, že se hraje na góly, někdy že se hra nedaří a jindy že to tam zase padá. Pak jsem mohl ještě sledovat plných pět minut reklam. Chápu, že inzerenti reklam jsou důležitější než čekající diváci a že mají přednost – inzerent televizi platit může, když chce, zatímco divák ze zákona musí, i když nechce. Po půlhodině jsem se konečně dočkal Planety Země. Na pořad Jistě, pane premiére pak už jaksi nezbyl čas, a tak se prostě a jednoduše nevysílal. Beze slova omluvy či vysvětlení.
Kdybych si k sobě pozval na osmou hodinu na večeři pana ředitele Janečka, nechal ho do půl deváté čekat před domem a pak mu po polévce mlčky pokynul, že už má jít domů, mohl by si o mně myslet, že jsem nevychovaný a nekulturní sprosťák. Plným právem.
