Na počátku všeho bylo slovo. Občas i na konci. „Prosím vás, dejte mi ještě měsíc, já vám ty prachy seže…“ Nu, něčí slovo nám někdy stačí, něčí je zas proklatě bezcenné. Když vypravujeme slova do světa, hledíme, aby se jim tam dařilo, a někteří z nás jsou pro úspěch svých výrazových prostředků schopni udělat ledacos. Provádějí na nich plastické operace, oblékají je do drahých obleků, ale znáte to: navrch Hugo Boss, vespod Jack the Ripper. Nebo snad ten, kdo poslal snipera na podnikatele Mrázka, dává přednost jiným módním značkám? Krysy de luxe.

Mezi slušivé oblečky patří rovněž rybářský outfit, což jsme ostatně mohli vidět u jistého soudu. Vzpomínáte? Řešilo se tam, kolik kdo komu má posílat kapříků a dobře placení obhájci mávali fotografiemi z rodinných alb, na nichž se jejich ctihodní klienti věnují v poklidu svému zájmu. Tak jakýpak střet, prosím vás! Jen slova obutá do vysokých holin.

Různí lidé mají různé koníčky, někdo rád rybaří, někdo rád sleduje špionážní filmy a netají se zálibou v šifrování vzkazů. Je ovšem zajímavé, kolik společného mají rybáři se šifranty. Možná by si protikorupční služba měla zažádat o upgradeovanou Enigmu, asi by se jim dost hodila. Běžný překladač si totiž s výrazy typu „na stole bude pět v českých“ nějak nedokáže poradit. Slova tajemnější než hrad v Karpatech. Že by v nich také cosi strašilo?

Nedávno zas mnohým slova ušlechtile pádlovala na záchranných vorech, aby pomohla v nouzi nešťastníkům, kterým po povodních zbyly jen oči pro pláč. Kdepak, volby se blíží stejně rychle jako tající sníh a bylo nutno mobilizovat, každý hlas bude dobrý. Někteří neodolali a pokusili se dobře mířeným slůvkem propíchnout plavci ze znepřátelené strany jeho nafukovací kruh. Velká voda je velká voda a s oběťmi je třeba počítat, obzvláště na druhé straně politického spektra. Ale jinak účastná slova…

Uznávám, že potopa nutí ke stylistickým improvizacím vlevo i vpravo a že není čas dlouze přemýšlet o morálce. Uznávám rovněž, že i sportovní funkcionáři musí po namáhavé práci nějak relaxovat na březích krotkých vodních toků. Nemám nic proti nevinným kódům Navajo. Přesto se mně dělá z uvedených příkladů práce s rodným jazykem tak nějak nevolno.

Ne, já nemohu končit beznadějně hnusně. Musím alespoň závěr trochu rozjasnit. Třeba takto: Pojedete-li směrem z Chomutova do Prahy, nemůžete poblíž Postoloprt minout jedno přemostění. Kdosi na něm obrovskými písmeny v barvě červené a modré vyvedl kouzelný nápis a já se pokaždé, když se k němu blížíme, musím usmát. Mnohokrát jsem přemýšlela, proč a jak tam kdosi ta milá slova vymaloval. Pokud psal směrem shora, riskoval při té bohulibé činnosti pád na hlavičku, pokud psal odspoda, musel si přivézt speciální techniku, protože do takové výšky by běžný žebřík nedosáhl. Ten člověk si dal se svým přáním spoluobčanům velkou práci. A proč? On nechtěl získat můj hlas ve volbách, nechtěl dokonce ani moje srdce (VLHP), nechtěl mi nadávat, nelákal mě do žádné sekty, do žádné strany, nechtěl nic v jakékoli měně, on z toho prostě nic neměl. Jen zřejmě dobrý pocit. Teď mě ale přepadá pochybnost. Co když se třeba vsadil a nebyl tím pádem tak nezištný? Zas ty prachy! A co když šlo o nějaký alternativní trest za tři vraždy! Ne, jsem zkažená dobou, za vším hledám skryté významy, chronicky nedůvěřuji střihům a fazónám slov z podezřelých krejčovských dílen. Ale v tomto případě snad opravdu nemám důvod váhat, jestli byl pisatel a jeho anonymní vzkaz světu upřímný. Uznejte sami:

PRIMA DEN, ZLATÍ!