Asi opravdu jsem. Tedy určitě musím být, protože za živého boha nejsem schopen pochopit zcela jistě geniální myšlenky většiny současných vrcholných evropských politiků. A oni se přitom tak snaží.

Na vražedné útoky islámských teroristů odpovídají s nesmírnou tvrdostí. Například úderným zvoláním „Je suis Parisien“ a světelným barvením fasád významných sta­veb trikolo­rou. Ale za dobu, než tato slova stačí na veřejnosti stokrát vyslovit, dorazí do životního prostoru Evropské unie bez jakékoli kontroly, dokonce s pomocí evropskými státy financo­vaných pseudohumani­tárních organizací, další desetitisíce příslušníků invazních muslimských jednotek spolu s nenápadně při­mísenými, dokonale vycvičenými teroristy.

A jistě nejgeniálnější ze všech, nějaký lucemburský Juncker, dokonce veřejnost va­ruje, aby se k nebezpečným nájezdníkům nechovala nepřátelsky, natož aby je odmítala s otevřenou náručí přijímat. Zvláštním způsobem asi chytré, ale pro mne naprosto nepochopitelné. Nejspíše bude pravda to, co píši v titulku: „Je suis vůl“. Napadají mne však dvě důležité otázky:

„Jsme volové opravdu všichni? A není to čistě náhodou obráceně?“