Místo Prozia dotované pohádky

Podíval jsem se na kanál pro děti Megamax, abych se seznámil s tím, co teď pro ty děti letí. A už to vím. Obrácený rasismus, pozitivní diskriminace a duhový svět, tak na hony vzdálený realitě. S otevřenou pusou jsem zíral na animovaný seriál s názvem „Pouliční fotbal“, s podtextem „Boj s každodenními problémy a nádherná fotbalová utkání. Můžeme sledovat dobrodružství několika přátel, jejichž život není vůbec lehký, ale přesto našli způsob, který jim umožňuje sebevyjádření a navíc je vysoce zábavný.“ A bylo to maso.

Čekal jsem něco o sportu, ale v tom jsem se šeredně seknul. Viděl jsem zlé policisty bělochy, zatýkající malého dětského černošského hrdinu Omara, který byl (to bylo tak nějak samo sebou) neprávem obviněn z chuligánství a páchání škod na cizím majetku. Viděl jsem zlého bělošského starostu, tlustého zlého majitele nemovitostí, taky bělocha, to je jasný, který měl předsudky k přistěhovalcům z Afriky, a taky bělošské zlé škodolibé a zákeřné malé děti. A k tomu jsem viděl asi dvacet dětí černošských, které byly samozřejmě hodné a férové. Omar prý něco provedl a byl zatčen, a zatímco nataženou rukou skrz mříže zadržovací cely lovil po nevybíravém povýšeneckém chování bělošských policajtů pár kapek deště, aby se mohl alespoň trochu napít a méně trpěl, vše se jako zázrakem v dobré obrátilo. Našli se svědci, kteří na poslední chvíli dosvědčili, že škody napáchaly ty morálně pokřivené bělošské děti, a bělošský starosta byl společně s bělochy policisty pranýřován nestrannými hlídacími psy demokracie, kteří byli oblečeni do duhových barev a u kterých šlo jen těžko odhadnout i jejich pohlaví.

Bělošský majitel nemovitostí, když za skandování dalších dětí přistěhovalců po propuštění Omara uviděl, jak skvěle hraje „Pouliční fotbal“ (aha, proto se ta „pohádka“ pro děti tak jmenovala), samozřejmě pochopil, že se choval jako hlupák, když chtěl vystěhovat Omarovu rodinu. Vždyť byla nakonec jenom tak nějak kulturně odlišná, tedy hlučnější a prostorově náročnější na osobní zóny jiných. A aby hlupákem nezůstal, nabídl Omarovi, že může v jeho nemovitostech bydlet dál s celou početnou rodinou a že může zároveň přivézt z Afriky všechny své bratrance, jestli hrajou taky tak dobře fotbal jako Omar. Fakt, nekecám. Kdyby to trvalo ještě pár minut, určitě by jim i snížil nájem.

Počkal jsem si na titulky, protože mě zajímalo, kdo takovou multikulturní vymejvárnu mozků malých dětí vymyslel. Měl jsem podezření na Francouze, ale chtěl jsem mít jistotu, „bo co není stopro, to mě dycky skolí“, jak zpívá Nohavica. A přestože jsem se nemýlil a bylo to stopro, skolilo mě to i tak. Nejenže tu propagandu vymysleli skutečně Francouzi, ale ještě na to, vážení, dostali prachy z Evropské unie. Už to zkrátka tahaj i do vysílání dětských pořadů v televizi, na kterou snad občas rodiče nechají mrknout bez kontroly svoje potomky v slepé víře, že tam neuvidí sviňárny světa.

Věřím v přirozenou rovnováhu. Ani existence takových podprahových jednostranných podlých pořadů pro děti vyvíjených v členských státech Evropské unie (už chápu ty povinné kvóty na odběr pořadů z podobné produkce), kde dostávají starousedlíci multikulturně tak nějak na zadek, a přeložených za peníze z Bruselu do všech národních jazyků, aby to někoho náhodou neminulo, nic nezmění na tom, že to, co se děje nejen ve Francii, má úplně jiné barvy.