Vraťme se přibližně do poloviny minulého století, tedy na přelom let padesátých a šedesátých. Uvařit jakékoliv jídlo bylo vcelku jednoduché. K základní surovině, jako jsou přílohy, maso a zelenina, nebylo totiž co zajímavého přidat. Znali jsme jen kmín, papriku, majoránku, pepř, bobek, nové koření, česnek a cibuli. Všichno jsme kupovali, když to bylo k dostání, a ne tehdy, když jsme to právě potřebovali.

Stále vlastním starý recept na kung-pao (tedy jeho počeštěnou verzi), novinku pocházející zhruba od sedmdesátých let. Kostky kýty nebo kuřecího masa jsme na rozpáleném oleji připravili jako minutku, přidali cibuli, hodně česneku nakrájeného na plátky, papriku, sůl a pepř (toho také hodně). Zatím to byl běžný guláš, ale orientální zabarvení mu dodaly buráky, a kdo měl jakési povědomí o bambusových výhoncích, nahradil je nudličkami z kedlubny. Bylo to dobré, jen však na míle vzdálené tomu, co název sliboval. Pokrm jsme nazývali „čínou“, podávali ho s rýží a se světáckým výrazem těch, „co se vyznají“.

Dnes to máme podstatně složitější! Jak můžu uvařit něco pořádného, když mi chybí tak nenahraditelné ingredience, jakými jsou pancetta, tahini, cizrna, granátové jablko, batáty, quinoa, křepelčí vejce, balzamikový ocet, mořská sůl nebo špalda. Vše hlavně bez lepku a cholesterolu, nejlépe bio.

Svět se však zřejmě úplně nezbláznil a zdá se, že se vrací do rozumnější polohy. Proslýchá se totiž, že dnešní mladé maminky a moderní hospodyňky se začínají na internetu naopak předhánět v informacích o tom, „co do toho nedaly“.