V elektronické poště jsem dostal hodně set vánočních přání. Dostal jsem hezkých pár desítek zpráv do mobilu. Neodpověděl jsem ani na jediné vánočnění a stejně se zachovám vůči elektronickým péefkům. V elektronickém adresáři mám taky několik set jmen. Bylo by snadné kliknout na ikonu "zvol vše" a napsat Veselé Vánoce a úspěšný rok 2014. Prsty by mi musely upadnout, kdybych to udělal.

Kvůli tomu se ani tak moc nehanbím, to až kvůli něčemu jinému.

Byl by to správný a hrdý postoj, kdybych odmítl elektronickou náhražku ať internetovou, nebo telefonickou a šel do trafiky a koupil dvě stě vánočních pohlednic a úhledným písmem, pokud možno plnicím perem, nikoli kuličkovou tužkou, nadepsal adresy a na všechny ty pohlednice bych napsal Veselé Vánoce a úspěšný rok 2014 vám přeje -atd.

No a nedělám to. Prostě proto, že mám elektronickou poštu a pohlednici jsem naposledy posílal své vnučce z horského tábora v Tibetu a i to jenom proto, že jsem byl zvědav, zdali pohlednice s Everestem dojde z umaštěného stanu pražskému adresátovi. Došla.

Nevím, co by se mělo stát, aby se obnovila kultura skutečně písemného styku. Vždyť nejde jen o vánoční a novoroční gratulace. Lidé si už nepíší dopisy a druh písemnictví zvaný "korespondence" prakticky vymizel. Před mnoha lety jsem si dopisoval s písničkářem a spisovatelem Kapitánem Kidem Velinským. Psal jsem mu srandovní dopisy a on mi psal srandovní dopisy. Nikdy jsme se nepotkali, jen jsme si psali a těšili se, co najdeme ve schránce, až půjdeme ráno pro poštu. No a pak jsme se osobně potkali, skamarádili se jaksi naživo a přestali si psát. Nebylo to proto, že jsme si pak mohli povídat. Já bydlel v Praze a on v pohraničí v Libouchci a viděli se sotva jednou za dva roky. Ale jaksi bylo jakési kouzlo zlomeno.

Takže, znovu, co by se mělo stát? Možná že je to podnět pro poštu, zdražit korespondenci, aby se stala luxusem a lidi se mohli originál ručním dopisem chlubit. Vezměte si jako příklad jízdní kola. Dřív byla laciná a lidi se snažili nejezdit. Dnes jsou drahá a nikdy nebylo na silnicích tolik cyklistů jako dnes. Totéž platí o fotografování. Propagátor fotografie Přemysl Koblic vynalézal fotoaparáty pro samo domo výrobu z krabic od doutníků a lidi začali masově fotit, až když byly foťáky drahé a mohli si je dovolit.

Třeba by se mohla zavést kurýrní služba běžců v červených uniformách, v lepším případě jízdních poslů na bělouších, kteří by doručovali dopisy malované na ručním papíru, aby každý viděl, že Vám Přišel Opravdový Dopis. Adresát dopisu by byl pyšný, jako je dnes pyšný cyklista v sedle kompozitového kola za padesát tisíc korun.

Ovšemže to nemyslím vážně, třebaže ne zas tak úplně nevážně. Mnohé naše činnosti a mnohá naše rozhodování ovlivňují motivy ne zcela rozumné a úctyhodné. Konec konců, odklon od ruční korespondence pravidelné i příležitostné má zdroj v lenosti. I já jsem jí plný.

Proto vám zcela sumárně a jedním vrzem přeji veselého Silvestra.

LN, 30.12.2013