Slavná věta Johna Fitzgeralda Kennedyho ze závěru jeho inauguračního projevu se stala pozitivním poselstvím pro celou Ameriku:

"Ask not what your country can do for you – ask what you can do for your country."

"Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás – ptejte se, co můžete udělat pro svou zemi."

Stokrát byla zopakována, stokrát citována a stokrát obdivována. Ale skutečnou hloubku jejího poselství pochopili a vzali za svou teprve kmotři, strýčci a jim podobní příbuzní politických stran – nejen u nás, ale všude na světě. Pouze používají modernější (a přesto korektní) překlad:

Neptejte se, co může váš stát udělat pro vás – ptejte se, co můžete udělat pro svůj stát.

A tak státníci a podnikatelé okresního, krajského i ministerského formátu dnem i po nocích přemítají, jaký čin by mohl naplnit onu mučivou touhu něco pro stát udělat – vybetonovat kus dálnice z lesa do lesa nebo cyklostezku odnikud nikam, postavit unikátní alpské mosty v Polabí, poskytnout lidem elektronickou tramvajenku, opravit zámek, vybudovat železniční koridor, sluneční elektrárny, ozvučit konference, opatřit bojovou techniku, moderní padáky, nadzvukové stíhačky, připravit audit provedení auditu jiného auditu, webové stránky, zdravotní knížky, zábavné losovačky... Stát dokáže ocenit všechno a ničemu se nebrání.

A co je nejobdivuhodnější, tihle lidé jsou skuteční altruisté. Mnoho z nich nám, obyčejným lidem, navíc slouží v roli poslanců. Tváří tvář naší vděčnosti by se tito dobrodinci cítili nesví. Nestojí o slávu, a proto se raději dojemně skrývají v anonymitě akciových společností s akciemi na doručitele. A jak vím, že jich je mezi poslanci tolik? Jsme jediný stát v Evropě, který tuto anonymitu svých mecenášů ještě nezrušil.

A jestli ji jednou budou kmotři donuceni pod tlakem zvenčí změnit, pak pro ně bude nejbezpečnější změnit stát.