Jestli se rychle nevzpamatujeme, budeme na jakešovskou dobu vzpomínat jako na časy svobody.

Takže celé slavné stíhání poslanců skončilo tak, jak jedině mohlo. Od začátku bylo zcela jasné, že celý případ je vykonstruovaný. Pouze gauner nebo člověk se sníženou inteligencí může tvrdit, že se jednalo o trestný čin. Kauza by tím skončit neměla. Prokurátor a soudce jsou buď zcela nekompetentní, a pak by měli být převedeni k práci, která se pro ně lépe hodí (například razítkování papírů na podatelně). Nebo jsou zkorumpovaní (což je pravděpodobnější varianta) a pak patří do vězení.

Ale vedle toho kauza ukázala něco vážnějšího. A sice že v roce 2013 mohou ke komukoliv kdykoliv bez jakékoliv příčiny vtrhnout maskovaní policisté, libovolně ho ponižovat a nechat ve vazbě neomezeně dlouho. Poslanci svou kauzu nakonec dostali k Nejvyššímu soudu. Ale pokud se totéž stane běžnému občanu, je absolutně bezmocný. Žádná reálná možnost odvolání.

Schválně jsem se zkusil zeptat několika svých známých, zda se nebojí, že by se něco podobného mohlo stát i jim. "Jsem příliš bezvýznamná," "Nestojím jim za to," "Nejsem dost důležitý," zněly odpovědi. Nenašel jsem nikoho, kdo svůj pocit bezpečnosti odvozuje od fungujícího právního státu a kontrolních mechanismů. Ale to jsme zpátky před listopadem 1989! Tehdy odvozovala naprostá většina obyvatel svůj pocit bezpečí právě toho, že estébákům nestojí za pozornost.

Jakkoliv pokládám pány Šlachtu a Ištvána za zkorumpované zločince, za tenhle budíček bychom jim měli být vděční. Rýsuje se totiž před námi opakování normalizačního režimu, ovšem s moderními odposlechovými technologiemi a chytrými kamerami. A partou servilně přizvukujících intelektuálů.